ECLI:CZ:US:2016:4.US.2785.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2785/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 24 Co 248, 249/2016-2083, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1) Okresního soudu Praha-západ, 2) kolizního opatrovníka - Městského úřadu Černošice se sídlem Praha 2, Podskalská 19, 3) M. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel M. J. v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2016, napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 24 Co 248, 249/2016-2083 a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu článku 2 odst. 2, článku 32 odst. 1, odst. 4 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále namítá porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 3 odst. 1 a článku 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a konečně článku 90 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížností a z obsahu k ní přiložených listin se zjišťuje:
U Okresního soudu Praha-západ probíhá pod sp. zn. 12 Nc 53/2011 řízení ve věci péče o nezletilého T. J., jehož rodiči jsou matka M. J. (dále rovněž "matka") a otec M. J. (dále rovněž "otec" nebo "stěžovatel"). Nezletilý je zastupován kolisním opatrovníkem - orgánem sociálně právní ochrany dětí - a to v některých fázích řízení Městským úřadem Černošice, v jiných fázích řízení Magistrátem města Hradec Králové (z důvodu změn bydliště nezletilého).
Soudní řízení probíhá velmi komplikovaným a nepřehledným způsobem již po několik let a vyznačuje se, objektivně posuzováno, některými patologickými znaky, příznačnými pro tzv. "soudní válku rodičů o nezletilé dítě". Ve věci byla oběma rodiči podána řada návrhů na úpravu péče o nezletilého, na úpravu styku rodičů s nezletilým a na stanovení výživného. Protože rodiče podávají opakovaně proti prvoinstančním rozhodnutím opravné prostředky, nedospělo doposud řízení k žádnému pravomocnému meritornímu rozhodnutí. Rodiče navíc souběžně podávají opakované návrhy na vydání předběžných opatření, jež jsou opětovně napadána opravnými prostředky. Spory mezi rodiči probíhají též na úrovni vykonávacího řízení, v němž dochází k ukládání pokut za nerespektování tzv. "navykacího režimu styku rodičů s dítětem". Na okraj lze konstatovat, že mezi rodiči dosud probíhá neskončené rozvodové řízení.
V průběhu řízení ve věci péče o nezletilého T. bylo rozhodováno např. rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. prosince 2012 č. j. 12 Nc 53/2011- 453, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2014 č. j 24 Co 423/2013 - 793, a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2015 č. j. 24 Co 401/2015 - 1807. Ústavní stížnost, podaná stěžovatelem proti těmto rozhodnutím, byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2016 sp. zn. II. ÚS 1787/14.
Zarputilý soudní spor však probíhá i nadále:
Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 4. 2016 č. j. 12 Nc 53/2011-1993 bylo vydáno předběžné opatření, jímž byl nezletilý svěřen do výchovy otce.
Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 4. 2016 č. j. 12 Nc 53/2011-2037 bylo vydáno předběžné opatření, jímž byl nahrazen souhlas matky s tím, aby nezletilý nastoupil k povinné školní docházce ve školním roce 2015/2016 do Soukromé základní školy sRVJ - DINO ELEMENTARY SCHOOL, s. r. o., se sídlem Praha 10 - Petrovice, Bellova 352.
Proti oběma naposled uvedeným usnesením Okresního soudu Praha-západ podala matka odvolání, o němž probíhalo druhoinstanční řízení před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 24 Co 248, 249/2016. V rámci tohoto druhoinstanční řízení byly podány další dva návrhy na vydání předběžných opatření, které podal dne 8. 4. 2016 Magistrát města Hradec Králové a dne 22. 4. 2016 otec. O těchto návrzích rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2016 č. j. 24 Co 248, 249/2016-2083, jímž obě usnesení soudu I. stupně změnil tak, "že se návrhy Magistrátu města Hradec Králové a otce na vydání předběžných opatření po zahájení řízení ve věci samé zamítají."
Odvolací soud vycházel ze závěru, že není třeba znovu upravit výchovné poměry nezletilého, neboť jejich stávající úprava odpovídá vydaným rozhodnutím v této věci a rovněž aktuální situaci v rodině nezletilého. Odvolací soud konstatoval, že náhlá změna názoru jedenáctiletého dítěte na stávající výchovné poměry není důvodem k tomu, aby soud okamžitě vyhověl jeho přáním či požadavkům. Odvolací soud uzavřel, že neshledal důvod k tomu, aby vydával ve věci další předběžná opatření po zahájení řízení ve věci samé, a proto oba návrhy zamítl.
Posledně uvedené usnesení Krajského soudu v Praze je napadeno nynější ústavní stížností.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval jak průběh, tak i dosavadní výsledky řízení v opatrovnické věci jeho nezletilého syna a podrobně popsal okolnosti, za nichž se nezletilý T. rozhodl zůstat v péči otce a k matce se již nevrátit. Důvody, které ho k takovému jednán motivovaly, prý nezletilý podrobně popsal jak na OSPOD Hradec Králové, tak i spolupracující dětské psycholožce Mgr. Matuchové.
Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že dostatečným způsobem nevzal při svém rozhodování v úvahu veškeré skutkové okolnosti, které existovaly již v době rozhodování soudu prvního stupně, zejména tvrzení nezletilého T. o údajných přísných a nepřiměřených trestech, kterým byl vystaven ze strany přítele matky. Krajský soud prý též nezohlednil nezájem matky o komunikaci se synem za situace, kdy se nezletilý bez jejího svolení "přestěhoval" do domácnosti otce. Stěžovatel je přesvědčen, že náhlé a naprosto odlišné stanovisko nezletilého T. ohledně jeho výchovného prostředí je výsledkem již "zralého" rozhodování dítěte. Nezletilému se prý v dostatečné míře ve výchovném prostředí jeho matky nedostává náležité péče a pocitu bezpečí a lásky.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle stěžovatele nebere v úvahu obsah listinných důkazů obsažených ve spise, přičemž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně odvolací soud "překrucuje" a zásadní důkazy bagatelizuje či se jimi nezabývá. Jeho rozhodnutí je prý nepředvídatelné, nekonzistentní a ve zjevném rozporu s faktickým stavem projednávané věci. Za zcela zásadní považuje stěžovatel údajně zjevné nerespektování "přání nezletilého dítěte". Pokračování navykacího režimu, k němuž dojde okamžikem zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, je podle názoru stěžovatele absurdní, jestliže nezletilý se sám rozhodl změnit výchovné prostředí. Soudním rozhodnutím prý dojde k zásahu do rodinného života nezletilého. Krajskému soudu stěžovatel rovněž vytýká "neprofesionální a necitlivý přístup", kterým prý nezletilému odnímá nejen soudní ochranu jeho zájmům, ale současně staví zájem jednoho rodiče nad zájem nezletilého.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal přednostně " z důvodu vážného ohrožení nezletilého dítěte".
IV.
Ústavní soud nejdříve ověřil, že předmětná ústavní stížnost splňuje formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a po zvážení všech tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se řídí doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Žádné takové protiústavní deficity v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že zásadně poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci; ústavní stížností by měla být zpravidla napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že tuto způsobilost sice vyloučit nelze, avšak ústavněprávní přezkum je limitovaný; Ústavní soud posuzuje "toliko" ústavnost takového rozhodnutí, nikoliv podmínky pro nařízení předběžného opatření. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, navíc jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
V posuzované věci není důvod pochybovat o tom, že odvolací soud interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znal a že z nich při svém rozhodování vycházel.
Je možno konstatovat, že ústavní stížnost je pouze polemikou s důvody, které Krajský soud v Praze odpovídajícím způsobem vysvětlil v napadeném usnesení. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že důvody předestřené odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že pro nařízení dalšího předběžného opatření nebyla splněna zejména podmínka naléhavosti potřeby zatímní úpravy, resp. změny úpravy péče nezletilého a změny úpravy styku s nezletilým, jestliže o těchto otázkách bylo již rozhodnuto v době relativně nedávné. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že nezletilému nehrozí žádná zásadní újma a má-li být opětovně rozhodováno o úpravě jeho péče, má se tak stát až na základě výsledků podrobného a odpovídajícího dokazování v probíhajícím meritorním řízení.
Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné protiústavní porušení zákonných zásad, ovládajících postup soudů v soudním řízení, ani vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
Ústavní soud navíc pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí.
Konečně Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
V.
Protože neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v návaznosti na požadavek stěžovatele na přednostní projednání věci poznamenává, že tomuto požadavku vyhověl, aniž by k němu vydával samostatné rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu