ECLI:CZ:US:2016:4.US.2786.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2786/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Klub právní podpory, nadace v likvidaci, IČ: 45768587, se sídlem Praha 5, Šárovo kolo 981/2, zastoupené Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Paprsková 1340/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2016 č. j. 30 Cdo 1545/2014-529, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. srpna 2016, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 27. února 2013 č. j. 28 Co 10/2013-432 byl potvrzen ve výroku III rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. ledna 2012 č. j. 34 C 241/2008-310, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, která jí měla vzniknout v důsledku průtahů ve vykonávacím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 132/99. Její dovolání proti tomuto výroku odmítl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 26. května 2016 č. j. 30 Cdo 1545/2014-529 jako nepřípustné.
3. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že výše uvedené řízení, v němž měly nastat průtahy, probíhalo nepřiměřenou délku 6 let a 6 měsíců. Za dostačující kompenzaci tento soud nicméně považoval konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, když v tomto ohledu zohlednil, že předmětné vykonávací řízení - jež mělo vést k vynucení povinnosti povinné České republiky - Ministerstva vnitra "zlikvidovat a zakázat rozšiřovat nepravdivé informace" o stěžovatelce - mělo pro ni jen nepatrný význam. Stěžovatelka byla ještě v průběhu tohoto řízení zrušena a byla nařízena její likvidace. K vymožení předmětné povinnosti navíc paralelně zahájila exekuční řízení, čímž vykonávací řízení pozbylo svůj účel. Podle odvolacího soudu se jednalo o výjimečný případ, kdy poskytnutí zadostiučinění v penězích není navzdory konstatovanému porušení práva důvodné.
4. S uvedenými závěry se ztotožnil i dovolací soud, který ve stručnosti uvedl, že u exekučního řízení není typicky presumován jeho zvýšený význam pro poškozeného, a tudíž jej nelze bez dalších okolností postavit naroveň nalézacímu řízení; kromě toho se toto řízení postupně stalo neúčelným. Zvýšený význam by mu bylo možné přiznat jen na základě relevantních tvrzení, které ovšem stěžovatelka neučinila. Odvolací soud měl postupovat správně, jestliže skutečnost, že stěžovatelka uplatnila v průběhu řízení opravné prostředky, nehodnotil k její tíži. Rovněž nebyly splněny podmínky k případnému zvýšení zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení. Veškeré tyto závěry byly podle dovolacího soudu v souladu s jeho dosavadní judikaturou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že při rozhodování o zadostiučinění nebyl ze strany obecných soudů vůbec zohledněn vadný postup Obvodního soudu pro Prahu 7 a opakované rušení jeho nezákonných rozhodnutí, což zásadním způsobem přivodilo nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Podávání důvodných opravných prostředků bylo těmito soudy naopak shledáno jako "uspokojivý důvod" pro nepřiměřenou délku řízení. Obecné soudy se těmito svými závěry odklonily od blíže specifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přesto však dovolací soud odmítl její dovolání projednat, čímž jí nezvratně odepřel cestu k meritornímu přezkumu.
6. Právní závěry dovolacího soudu mají být rovněž v rozporu s relevantní judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem ze dne 19. května 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403) a nálezem ze dne 21. září 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449). V nich bylo upozorněno na to, že nemajetková újma se neprokazuje, jakož i na výjimečnou povahu nepřiznání zadostiučinění v penězích v případě nepřiměřených délek řízení. Pro morální újmu, která je spojena s touto délkou, platí vyvratitelná domněnka, a tedy ji není třeba dokazovat. Ani eventuální objektivně nulový materiální význam řízení pro jeho navrhovatele přitom průtahy v řízení nelegitimizuje. Není-li toto řízení vedeno bez průtahů, pak má dotčený účastník v zásadě vždy právo na náhradu takto vzniklé újmy.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 241/2008, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, zjistil, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
8. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud má za to, že uvedené předpoklady jsou v projednávané věci splněny. Dovolací soud se adekvátním způsobem vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. V tomto směru vážil, zda se odvolací soud při svém rozhodování neodklonil od právních závěrů vyslovených v judikatuře dovolacího soudu, načež dospěl k závěru, že tomu tak není, což náležitě odůvodnil poukazem na svá relevantní rozhodnutí týkající se problematiky zadostiučinění za nemateriální újmu vzniklou účastníkovi v důsledku průtahů v řízení.
10. Právní závěry, jimž v napadeném usnesení přisvědčil dovolací soud, Ústavní soud neshledává problematickými z ústavněprávního hlediska ani z jiných důvodů. Jak ostatně vyplývá z judikatury Ústavního soudu, na kterou zčásti poukazuje i stěžovatelka, ve výjimečných případech, kdy účastníku řízení vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, např. vzhledem k významu předmětu řízení pro něj, může postačovat jako zadostiučinění pouhé konstatování porušení základního práva [např. nález ze dne 6. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551), bod 39]. V závěru, podle něhož se o takovýto případ jednalo právě v projednávané věci, přitom nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces ze strany dovolacího soudu, s nímž by bylo možné spojovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadeného usnesení.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu