ECLI:CZ:US:2016:4.US.2795.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2795/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti REAL MORAVA - CZ, a.s., v likvidaci, se sídlem 739 14 Ostravice 60, zastoupené Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem, AK se sídlem Na Úvoze 392, 735 52 Bohumín - Záblatí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2015 č. j. 33 Cdo 2658/2015-235, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2014 č. j. 56 Co 217/2014-194 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 2. 2014 č. j. 40 C 165/2012-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 5 250 000 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti Rostislavu a Renátě Gažákovým domáhala zaplacení částky 5 250 000 Kč s příslušenstvím jako doplatek ceny díla - novostavby rodinného domku v k. ú. Kunčičky u Bašky za smluvní cenu 8 850 000 Kč. Okresní soud ve Frýdku-Místku žalobu zamítl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaným se podařilo prokázat řádné a včasné zaplacení celé ceny díla. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) odmítl. Podle soudu dovolání neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je obligatorní náležitostí dovolání, a v dovolacím řízení nebylo možné pro tuto vadu pokračovat. Nejvyšší soud poukázal na ustanovení §237 o. s. ř., které zavazuje dovolatele vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakého důvodu, což v projednávané věci dovolatelka neučinila.
V ústavní stížnosti stěžovatelka přiblížila okolnosti, za jakých došlo k založení obchodních společností InterDekor ZF, s. r. o. (později interdecor s. r. o.) a Real Morava-CZ, a. s., a zmínila i podnikatelské aktivity Zbyňka Fabíka, zetě manželů Gažákových, v letech 2002 - 2010. K věci samé uvedla, že po ustanovení správce podniku v nařízené exekuci na majetek stěžovatelky vyvstaly pochybnosti, zda manželé Gažákovi řádně uhradili celou cenu díla. Stěžovatelka se proto doplacení částky 5 250 000 Kč domáhala soudní cestou. Její žaloba však byla zamítnuta, s čímž stěžovatelka nesouhlasí, a zejména nalézacímu soudu vytýká řadu pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu. Je přesvědčena, že na ni bylo uvaleno nesplnitelné důkazní břemeno, neboť tvrzení žalovaných o datu a místu poskytnutí dílčích splátek či vystavení duplikátů příjmových pokladních dokladů, považovaných nalézacím soudem za pravdivá a dostačující, byla natolik neurčitá a vágní, že vyvrátit je nebylo ani možné. Stěžovatelka též v řízení tvrdila a dokladovala, že žalovaní nebyli natolik solventní, aby cenu díla mohli zaplatit, obecné soudy však její důkazní návrhy opomenuly. Pokud jde o hodnocení dalších provedených důkazů, stěžovatelka upozornila na některé logické rozpory, které vylučovaly buď přímo závěry o skutkovém stavu, nebo pravdivost tvrzení žalovaných. K rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelka neargumentovala.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
Ústavní soud po seznámení se s ústavně právní argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem jejího dovolání, které si vyžádal od Okresního soudu ve Frýdku-Místku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku nepřípustná, a to z následujících důvodů.
V projednávané věci stěžovatelka podala dovolání, v němž uvedla, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu". Z dovolání je zřejmé, že napadla závěry odvolacího soudu stran skutkového stavu věci majíc je v rozporu se zásadami dokazování (opomenutí důkazu) a pravidly jejich hodnocení (rozpor se zásadami formální logiky), žádné konkrétní právní otázky však neformulovala a Nejvyššímu soudu nepředložila. K odkazu stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 420/2009 (ve vztahu k opomenutému důkazu) a rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2645/2009 (ve vztahu k požadavkům kladeným na proces hodnocení důkazů) a citacím částí jejich odůvodnění, je třeba uvést, že řešení konkrétní právní otázky je vždy spojeno s posouzením jedinečného skutkového základu věci. Stěžovatelčin poukaz na formulace obecného rámce situací, ve kterých dochází k pochybením v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, jež zakládají porušení pravidel spravedlivého procesu zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny, za řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání považovat nelze.
Ústavní soud tak přisvědčuje soudu Nejvyššímu, že stěžovatelčino dovolání trpělo vadami, pro které nebylo možné v řízení pokračovat, neboť jedna ze dvou obligatorních náležitostí pro posouzení přípustnosti v jejím dovolání absentovala (srov. ustanovení §241a ve spojení s §237 o. s. ř.).
Jestliže dovolání stěžovatelky vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jí podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejednalo se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatelka svým nesprávným postupem neumožnila dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání.
Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu