ECLI:CZ:US:2016:4.US.2814.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2814/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti OLEO CHEMICAL, a. s., se sídlem Holušická 2221/3, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 č. j. 20 Cdo 1358/2016-691, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2013 č. j. 12 Co 441/2012-234, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 6. 2012 č. j. 49 EXE 1142/2012-104, jako nepřípustné podle ust. §237 o. s. ř.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení dodatečného prokázání převodu/přechodu povinnosti/práva z exekučního titulu listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem způsobem předjímaným ustanovením §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4350/2009, 20 Cdo 2398/2013, 20 Cdo 409/2012 a 20 Cdo 2277/2011), podle které lze za dostačující považovat dodatečné ověření pravosti podpisu, které spočívá v tom, že určitá osoba před příslušným orgánem (notářem) uzná podpis nacházející se na listině, prokazující převod/přechod povinnosti/práva, za vlastní (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo 721/97); uvedené závěry přitom platí i pro případ, že exekučním titulem je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 986/2005); stejně tak je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí v otázce pasivní legitimace povinné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1211/2007) a v otázce zániku vymáhané pohledávky v důsledku započtení vzájemných pohledávek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4330/2009), a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K dalším námitkám povinné soud nemohl přihlédnout, neboť je třeba je uplatnit nikoliv v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, nýbrž v návrhu na zastavení exekuce. K návrhu povinné na odklad vykonatelnosti rozhodnutí poté dovolací soud uvádí, že užití tohoto institutu je v exekučním řízení z povahy věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2395/2011).
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že dovolání není přípustné podle ust. §237 o. s. ř., neboť není důvod, aby právní otázky byly posouzeny jinak. Rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a proto měla být dovolacím soudem posouzena. Dále nesouhlasí s tím, že další námitky je třeba uplatnit v návrhu na zastavení exekuce a nikoliv v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. V odvolání stěžovatel namítal skutečnosti, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, přičemž nikde není stanovena obligatorní povinnost návrh na zastavení exekuce podat, a rovněž není zákonem vyloučena procesní obrana, jak ji použil stěžovatel.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právním závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel přitom pouze neguje závěry dovolacího soudu, aniž by uvedl konkrétní relevantní argumentaci prokazující oprávněnost jeho stanoviska. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není, aby namísto stěžovatele vyhledával možná pochybení ostatních soudů či formuloval a konkretizoval námitky stěžovatele tak, aby bylo zřejmé, že skutečně mohlo dojít k porušení základních práv.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele, směřujícího proti usnesení městského soudu, je založeno na závěru, že - z pohledu otázek vymezených dovoláním - nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Jak bylo shora nastíněno, Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele podrobně zabýval a své závěry dostatečně odůvodnil. Ústavní soud proto neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání zpochybňoval.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu