ECLI:CZ:US:2016:4.US.2826.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2826/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jana Kostkana, zastoupeného JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem Čelakovského 1859/6, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. června 2015 č. j. 22 Cdo 3173/2013-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2011 č. j. 68 Co 304/2011-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. dubna 2010 č. j. 10 C 272/2009-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 10 C 272/2009 a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem nalézacího soudu, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, byl stěžovatel zavázán k zaplacení náhrady za výlučné užívání nemovitosti, jež má ve spoluvlastnictví se dvěma žalobci.
Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno a kterou by se měl dovolací soud zabývat. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. října 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou č. 404/2012 Sb.) Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, stěžovatel neměl možnost se k věci vyjádřit ani nebyl řádně předvolán k řízení a nemohl tak navrhnout potřebné důkazy. Nesouhlasí ani se soudem zjištěným rozsahem užívání nemovitosti ze strany žalobců. Nejvyššímu soudu vytýká, že v odůvodnění rozhodnutí nejsou uvedeny důvody rozhodnutí a nelze se z něj nic dozvědět.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá procesní pochybení a jednak předkládá výhrady proti skutkovým zjištěním soudů. Jak však již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Proto se ani v projednávané věci Ústavní soud nemůže pouštět do přezkumu rozhodnutí civilních soudů a nahrazovat jejich úvahy vlastními. Není tedy oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně výše částky, kterou je stěžovatel žalobcům povinen uhradit.
Ústavní soud dále dodává, že odvolací soud se podrobně vyjádřil i k námitkám stěžovatele týkajícím se nedoručení výzvy k vyjádření k žalobě a předvolání k jednání. Jeho závěry, stejně jako závěry, podle nichž bylo předvolání řádně doručeno (v souladu s ustanovením §50 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném k datu doručení) právnímu zástupci stěžovatele, není důvod z ústavního hlediska zpochybňovat.
Pokud jde o výtky stěžovatele týkající se věcné a místní nepříslušnosti soudu prvního stupně, Ústavní soud ověřil, že odvolací i Nejvyšší soud se těmito námitkami zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. Mimo jiné uvedly, že pro spory o vydání bezdůvodného obohacení, případně o zaplacení náhrady za užívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu byl věcně příslušným soudem v prvním stupni na území Prahy obvodní soud. Místní příslušnost soudy obou stupňů ve shodě s §84 a 85 o. s. ř. správně určily podle místa bydliště žalovaného. Pro posouzení těchto námitek stěžovatele je především podstatné, že možnosti podat odvolání proti usnesení ze dne 6. 5. 2009, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc soudu prvního stupně, který následně svou místní příslušnost přijal, nevyužil. Stejně tak nevyužil možnosti podat odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. února 2010 č. j. 10 C 272/2009-38, který nevyhověl námitce místní nepříslušnosti uplatněné společně s odporem proti platebnímu rozkazu. S ohledem na nevyčerpání možných prostředků nápravy, které právní řád nabízí, považuje Ústavní soud v této části ústavní stížnost za nepřípustnou.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele je založeno na závěru, že - z pohledu otázek vymezených dovoláním - nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatele, podle nichž v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou uvedeny důvody jeho rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že Nejvyšší soud se dovoláním dostatečně zabýval a své závěry patřičně odůvodnil. Uvedl zejména, že podle §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. se při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Teprve tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pokud tedy dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku zásadního právního významu, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustným (např. nález sp. zn. IV. ÚS 3782/11, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Ústavní soud dodává, jak zjistil z obsahu dovolání založeného v připojeném spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu, a to ani otázku zásadního významu procesního charakteru, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno a kterou by se měl dovolací soud zabývat (srov. usnesení IV. ÚS 1532, IV. ÚS 3690/14). Ústavní soud proto neshledává závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, za ústavně rozporné.
S ohledem na celý průběh řízení, jak se podává z obsahu připojeného spisu, Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu