ECLI:CZ:US:2016:4.US.283.16.1
sp. zn. IV. ÚS 283/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Davidem Pakandlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 7 Tdo 1311/2015-23, rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 12 To 215/2015, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. února 2015, č. j. 2 T 237/2014-324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavcích 1 a 3 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 4 a v čl. 90 Ústavy ČR.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odstavců 1 a 4 písmene d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odstavce 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. K odvolání stěžovatele rozhodl citovaným rozsudkem Krajský soud v Praze, který zrušil výrok o peněžitém trestu a nově uložil peněžitý trest ve výši 200 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl závětním dědicem, dědictví však nenabyl, neboť soud dospěl k závěru, že závěť nepodepsal zůstavitel. V důsledku toho bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, které skončilo jeho odsouzením napadenými rozhodnutími. Stěžovatel má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly s důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Uvedl, že znalkyně neměla k dispozici blíže neupřesněné srovnávací materiály, přesto konstatovala, že podpis na závěti nemohl být podpisem zůstavitele, neboť neobsahoval znaky třesu v důsledku omezení hybnosti rukou. Z dalších důkazů přitom plynulo, že zůstavitel neměl s hybností rukou potíže ani netrpěl třesem. Soud prvního stupně dokonce znalkyni z časových důvodů ani nevyslechl; tuto vadu napravil až soud odvolací. Nalézací soud rovněž neprovedl navržený výslech svědků přítomných podpisu závěti. Stěžovatel tak má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly s dokazováním a své závěry opírají pouze o tvrzení znalkyně. Odvolací a dovolací soud pak převzaly závěry soudu prvního stupně a nezohlednily hodnověrnost pramene srovnávacích grafologických podkladů; svým postupem měly porušit zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odstavce 6 trestního řádu) a nedostatečně odůvodnit rozpory v provedeném dokazování, čímž zkrátili v právech stěžovatele, který proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak je i z ústavní stížnosti patrné, trestnímu stíhání stěžovatele předcházelo dědické řízení, pro jehož výsledek byly klíčové znalecké posudky z oboru písmoznalectví, které sloužily jako podklad i pro trestní řízení. Nalézací soud měl k dispozici tři znalecké posudky a provedl i jiné důkazy, především výslechem svědků. Na základě zhodnocení všech provedených důkazů a jejich vzájemného vztahu pak soud dospěl k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel v opravných prostředcích namítal nesprávné hodnocení důkazů; soudy se jeho námitkami zabývaly a neshledaly jejich opodstatněnost. Stěžovatel poukazoval na nesprávnost postupu okresního soudu a nemožnost položit znalkyni dotazy. Krajský soud proto dovyslechl znalkyni, stěžovatel se k výpovědi vyjadřoval, avšak dotazy nepoložil. Přes tento postup, kterým by bylo zhojeno i případné skutečné pochybení okresního soudu, stěžovatel nadále proti závěrům soudů brojí a považuje je za nesprávné. Z uvedeného je patrné, že stěžovatel není spokojen se závěry soudů, z tohoto důvodu jejich postup považuje za protiústavní a domáhá se zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publ. in 39/3 SbNU 281, http://nalus.usoud.cz].
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, soudy se věcí důkladně zabývaly, v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, úplně a dostatečně přezkoumatelně odůvodnily. S ohledem na uvedené Ústavní soud po zvážení všech okolností neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu