ECLI:CZ:US:2016:4.US.2849.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2849/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. V. T., zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 Tdo 334/2015-55, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014 č. j. 12 To 92/2014-5154 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2014 č. j. 3 T 16/2013-4968, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil výrok o trestu obsažený v rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trest vyhoštění z území České republiky v trvání šesti let. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v jeho případě byly splněny všechny podmínky uvedené v §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku, které vylučují možnost uložení trestu vyhoštění, neboť má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má za manželku českou státní občanku, se kterou má syna, jenž je rovněž českým občanem. Stěžovatel trestním soudům vytýká, že údajné vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku dovodily pouze paušálně z typové závažnosti trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, a neposoudily splnění této podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle individuálních okolností daného případu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že stěžovatel uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s tou, kterou používal již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která mu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v trestním řízení včetně interpretace a aplikace běžného zákonodárství je zásadně záležitostí trestních soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti údajně nezákonně uloženému trestu vyhoštění, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ze znění ustanovení §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku vyplývá, že trest vyhoštění lze uložit i pachateli, který je rodinným příslušníkem občana Evropské unie a má na území České republiky povolen trvalý pobyt, jestliže existují vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.
Stěžovateli je třeba přisvědčit, že Krajský soud v Plzni pochybil, když se v napadeném rozsudku nevypořádal s tím, zda je uvedená podmínka v daném případě splněna, avšak tento nedostatek byl napraven Vrchním soudem v Praze. Ten v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v případě spáchání zvlášť závažného drogového deliktu, za který byl stěžovatel odsouzen, nelze mít pochybnosti o vážném ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Ke stejnému závěru se přiklonil i Nejvyšší soud (srov. s. 3 a 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud uvedený názor - i z hlediska dodržení ústavních kautel - respektuje a dodává, že závěr o spáchání zvlášť závažného zločinu nelze v daném případě považovat pouze za odkaz na typovou závažnost spáchaného trestného činu. Stěžovatel byl odsouzen mj. za přípravu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1, §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Jak již bylo uvedeno, byl mu za to (kromě trestu vyhoštění) uložen i nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Jestliže tedy trestní soudy považovaly za nutné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v této výměře a nevyužily možnosti uložit trest odnětí svobody ve výměře nižší, případně s podmíněným odkladem jeho výkonu, je patrné, že vyhodnotily konkrétní závažnost činu stěžovatele jako poměrně vysokou. Závěr o vážném ohrožení veřejného pořádku se tak jeví jako adekvátní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu