ECLI:CZ:US:2016:4.US.2855.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2855/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátesloženém z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátku se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, proti výroku I, II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2016 č. j. 21 Co 165/2016-636, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv, zejména podle čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 1. 2016 č. j. 16 Nc 37/2014-536 o svěření nezletilých synů do péče matky, rozhodnuto o výši výživného, o dlužném výživném a upraven styk otce s nezletilými.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud, který svěřil nezletilé syny do péče matky, nevzal v úvahu jejich zájmy, odepřel jim právo na vzdělání a nezajistil dětem takovou ochranu a péči, která je nezbytná pro jejich blaho. Soud neuznává jeho práva otce na výchovu nezletilých synů a svým rozhodnutím mu znemožnil, aby synům pomohl s překonáním jejich zdravotního hendikepu. Uvádí výhrady k péči a výchově matky, která navíc hendikepy nezletilých řeší okrajově a bagatelizuje je. Navíc matka pečuje o dalšího syna z předchozího vztahu a jeho synům se nemůže plně věnovat.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jeho závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se soud argumentací stěžovatele řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým závěrům. Uvedl, že vhodnější výchovnou osobou je matka, která je schopna nezletilým zajistit pravidelnost, důslednost, přičemž uznává i roli otce, neboť mu po celou dobu od rozchodu umožňovala styk s nezletilými, a to minimálně v rozsahu, který je doporučen i znalci. Ze znaleckých posudků také vyplynulo, že svěření dětí do střídavé péče v podstatě vylučují jejich zdravotní potíže a psychologický stav, které vyžadují speciální výchovná opatření a vedení. Péče o nezletilé je mimořádně náročná, neboť vyžadují soustavnou dlouhodobou péči. Výchovné postupy rodičů vykazují podstatné rozdíly, nejsou schopni se dohodnout ani o mateřské škole, kterou mají nezletilí navštěvovat. Konflikty mezi rodiči problémy dětí potencují. O špatné komunikaci svědčí i velký počet návrhů na nařízení předběžného opatření. Svěření do péče matky upřednostňoval znalec a doporučoval opatrovník dětí. Matka o děti řádně pečuje, přičemž došlo k podstatnému zlepšení jejich stavu. Odvolací soud však rozšířil rozsah styku dětí s otcem.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadené rozhodnutí, přijaté v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, není v kolizi se zájmy nezletilých dětí. Nalézací i odvolací soud posuzoval věc v souladu s Úmluvou o právech dítěte, podle níž prioritu představuje nejlepší zájem dítěte. Z ústavního hlediska jejich rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu není co vytknout. Krajský soud své rozhodnutí, týkající se svěření nezletilých synů do výchovy matky, dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikoval. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jeho meritorní závěry přezkoumávat či dokonce přehodnocovat.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že kritériem pro svěření dítěte výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu