ECLI:CZ:US:2016:4.US.2881.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2881/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky Ing. Dany Krskové, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2015 č. j. 22 Co 1574/2015-86 a výroku II usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 26. 6. 2015 č. j. 10 C 220/2014-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka je vlastnicí osobního automobilu zn. BMW 330D E90, RZ: X. Dne 12. 2. 2014 bylo toto zajištěno Policií ČR. Dne 15. 4. 2014 bylo vozidlo předáno Okresnímu soudu ve Strakonicích, a to do tvrzené úschovy. Okresní soud vozidlo převzal bez jakéhokoliv rozhodnutí a současně založil k tomu spis sp. zn. 22 Sd 4/2014. Vzhledem k tomu, že i přes opakovanou žádost nebylo stěžovatelce vozidlo vydáno, podala tato žalobu o vydání, která byla následně vedena u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 10 C 220/2014. Dne 22. 7. 2015 bylo vozidlo stěžovatelce vydáno, a to prostřednictvím Policie ČR, které Okresní soud ve Strakonicích vozidlo předal. Tím došlo k odpadnutí důvodu pro vedení soudního řízení a stěžovatelka vzala svoji žalobu zpět.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud řízení zastavil, nicméně stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Obecné soudy vyšly ve své argumentaci z toho, že vozidlo bylo stěžovatelce vydáno Policií ČR, nikoliv žalovaným okresním soudem a z toho důvodu jí nárok na náhradu nákladů řízení nesvědčí. Důvodem pro zpětvzetí žaloby bylo chování jiné osoby, než žalované.
Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy svým postupem hrubě zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces, když dovodily, že žaloba byla vzata zpět nikoliv pro chování žalovaného, ale pro chování odlišné osoby. Stěžovatelka se žalobou domáhala vydání vozidla proti tomu, kdo vozidlo držel. Vozidlo bylo drženo neoprávněně, nebylo vzato do úschovy, protože o tom nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Pro neoprávněnost držení vozidla svědčí podle stěžovatelky i fakt, že toto bylo bez dalšího vráceno Policii ČR, která jej obratem předala stěžovatelce. To nic nemění na tom, že žaloba byla podána důvodně a že byla vzata zpět pro chování žalovaného, který vozidlo posléze vydal. Stěžovatelka byla ve svém vlastnickém právu omezena déle než jeden rok a pakliže by ještě měla nést náklady spojené s oprávněným domáháním se svého práva prostřednictvím soudu, pak by bylo hrubým způsobem zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna. Důvodem je především ta skutečnost, že stěžovatelka se na obecném soudu domáhala svých práv žalobou na vydání. Z té je přitom zcela zřejmé, že důvod pro nevydání věci spočíval v uplatnění práv třetí osoby. Ve věci bylo tedy sporné, kdo je oprávněným vlastníkem, zda stěžovatelka či společnost TOYOTA KREDITBANK. V takovém případě se stěžovatelka měla domáhat svých práv prostřednictvím žaloby na určení. Z uvedeného plyne, že i v případě, že by stěžovatelka nevzala svůj návrh zpět, nemohla být ve věci úspěšná. Namítá-li stěžovatelka, že v její věci nebylo vydáno rozhodnutí o vzetí věci do úschovy, nutno poukázat na ustanovení §352 odst. 2 o. s. ř., podle něhož se o přijetí věci do úschovy vydává toliko potvrzení, a to té osobě, jež věc do úschovy složila.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu