ECLI:CZ:US:2016:4.US.2883.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2883/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného Mgr. Svatoplukem Čechem, advokátem se sídlem Mánesova 1085, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 28 Cdo 1350/2015-173, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2013 č. j. 38 Co 541/2012-100 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 8. 2012 č. j. 5 C 586/2009-88, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2013 č. j. 38 Co 541/2012-100, za účasti České advokátní komory jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 24. 9. 2015 se stěžovatel, s odkazem na údajné porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdil, že byl postupem Nejvyššího soudu a především soudů nižších stupňů zbaven možnosti domáhat se svého práva, aby jeho věc byla řádně projednána před soudem, čímž bylo zcela zásadním způsobem zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
2. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy v řízení o vydání bezdůvodného obohacení 272 800 Kč s přísl. nevyhověly žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a především o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že je stěžovatel omezen na osobní svobodě a nemá možnost zajistit si právní pomoc ani není objektivně schopen zaplatit soudní poplatek.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle ustanovení §241b odst. 2 o. s. ř. a §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Dle tvrzení stěžovatele byl postup dovolacího soudu překvapivý, přísně formalistický a ústavně nekonformní, když bez dalšího zastavil řízení, přestože věděl, že u České advokátní komory probíhá řízení o určení advokáta. Stěžovatel požádal o prodloužení lhůty po dobu řízení o určení advokáta, ale Nejvyšší soud vyhověl pouze na dobu jednoho měsíce, neověřil si stav řízení u České advokátní komory a usnesením řízení zastavil.
4. Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech na soudní ochranu a byla mu tak odebrána možnost domáhat se svých práv soudní cestou, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady nalézacího i odvolacího řízení.
5. Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka řízení Českou advokátní komoru - pobočku Brno k vyjádření ve věci.
6. Česká advokátní komora - pobočka Brno ve svém vyjádření ze dne 5. 1. 2016 uvedla, že stěžovatel dne 16. 4. 2015 požádal o určení bezplatného právního zástupce ve věci výše uvedeného dovolacího řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek stanovených v §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o advokacii"), byl dne 17. 4. 2015 vyzván k doplnění žádosti ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy. Výzvě řádně a včas nevyhověl, jen zaslal listiny týkající se jiného řízení (usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř.). Dne 10. 6. 2015 bylo Českou advokátní komorou stěžovateli vyhověno a advokát mu byl určen (č. j. 1091/15). Dále Česká advokátní komora - pobočka Brno poznamenala, že stěžovatel byl již ve 43 případech účastníkem řízení o určení advokáta dle §18 odst. 2 zákona o advokacii a je si tudíž dobře vědom podmínek, za nichž vzniká právo na určení advokáta Českou advokátní komorou. I přesto byl stěžovatel vyzván k doplnění žádosti, ač by dle jejího názoru bylo namístě žádost bez výzvy zamítnout.
7. Vyjádření bylo zasláno stěžovateli, který využil své právo na ně reagovat, v replice ze dne 8. 2. 2016 setrval na své argumentaci obsažené v podané ústavní stížnosti.
8. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení senátů Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový ve vztahu k napadenému usnesení k dispozici neměl.
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dílem ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) a dílem §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůta dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu není zachována. Jestliže bylo zjištěno, že dovolací soud řízení o dovolání zastavil, nelze považovat dvouměsíční lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu za zachovanou. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu je nezbytné počítat od doručení usnesení ze dne 2. 1. 2013 (38 Co 541/2012-100), tato lhůta ke dni podání ústavní stížnosti dne 24. 9. 2015 již zcela zjevně vypršela.
13. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud postupoval přísně formalisticky a ústavně nekonformně, když bez dalšího zastavil řízení, přestože věděl, že u České advokátní komory probíhá řízení o určení advokáta. Nejvyšší soud vyhověl žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty a lhůtu prodloužil o jeden měsíc, ale ve stanovené lhůtě nedostatek právního zastoupení stěžovatel neodstranil. Vzhledem k tomu ani Ústavní soud žádné očividné pochybení na straně dovolacího soudu nezjistil, pokud shora označeným usnesením napadeným ústavní stížností podle ustanovení §241b odst. 2 o. s. ř. a §104 odst. 2 o. s. ř. dovolací řízení zastavil.
14. Polemizuje-li stěžovatel se závěrem dovolacího soudu stran otázky překvapivého postupu dovolacího soudu je možno dodat, že i kdyby snad Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatel je omezen na osobní svobodě, tak stěžovatel, přestože byl řádně poučen, nerespektoval ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., jenž ukládá fyzickým osobám povinnost být v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zastoupen advokátem. Z evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že navrhovatel podal od roku 2009 k Ústavnímu soudu 22 ústavních stížností, z nichž nejméně 11 brojilo i proti rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatel využil možnosti (dosud 43), kterou mu dává právní řád, jenž připouští určení advokáta pro soudní řízení před Nejvyšším i Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory, čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k soudu. V praxi tato úprava nevyvolává obtíže (srov. usnesení ze dne 15. října 2008 sp. zn. II. ÚS 2291/08 in http://nalus.usoud.cz).
15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro tento výsledek své procesní činnosti se již přirozeně Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí [k tomuto postupu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94 ze dne 13. 1. 1995 (U 2/3 SbNU 313)], neboť se jedná o subsidiární návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu