ECLI:CZ:US:2016:4.US.2904.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2904/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Cziháka, zastoupeného JUDr. Miloslavem Drbálkem, advokátem se sídlem Na Návsi 15, 751 11 Radslavice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 5428/2014-212 ze dne 24. 6. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 379/2011-186 ze dne 7. 5. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 73 Cm 81/2007-108 ze dne 7. 7. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze vyhověl žalobě, jíž se obchodní společnost STROJÍRNY TATRA PRAHA, a. s. v likvidaci, domáhala po stěžovateli (a dalšímu žalovanému) náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s jednáním žalovaných coby členů představenstva společnosti. Ti odsouhlasili prodej v rozsudku blíže určeného pozemku třetím osobám, přestože v té době již existovalo pravomocné soudní rozhodnutí, dle něhož tentýž pozemek měla společnost vydat osobám oprávněným dle restitučních předpisů. Kupující pozemek vrátili a dostali zpět zaplacenou kupní cenu. Spornou však mezi nimi a obchodní společností zůstala otázka jeho zhodnocení v mezidobí, které též požadovali nahradit. Na základě dohody o narovnání jim následně společnost vyplatila vedle kupní ceny též částku 626 725 Kč představující předmětné zhodnocení pozemku, konkrétně investice kupujících do stavby provozní budovy. 100 000 Kč z této částky následně společnost požadovala zaplatit po někdejším členovi dozorčí rady JUDr. Drbálkovi, zbývající částku 526 725 Kč pak jako solidární závazek po stěžovateli a někdejším předsedovi představenstva Z. Mužíkovi, který však v průběhu odvolacího řízení zemřel.
Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že vymáhaná částka nemůže představovat skutečnou škodu ve smyslu §373 dříve platného obchodního zákoníku v tehdy platném znění a ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel konstatuje, že neuzavíral kupní smlouvu ze dne 9. 5. 2001 s kupujícími, ani neuzavíral ani nevyjednával cenu v dohodě o narovnání ze dne 6. 12. 2004, ani nedával příkaz k úhradě částky dne 13. 12. 2004, a tudíž ani nemohl porušit žádnou smluvně převzatou povinnost ani povinnosti ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko jen opakováním argumentace uplatněné stěžovatelem v řízení před obecnými soudy, s níž se tyto soudy již ve svých rozhodnutích uspokojivým způsobem vypořádaly. Nesouhlas s jejich posouzením věci ještě bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou. Z jejího obsahu je přitom patrné, že stěžovatel zpochybňuje především samotnou výši škody a tvrdí, že nemohl mít vliv na obsah dohody o narovnání, a tím ani na výslednou částku, o kterou se zmenšil majetek společnosti.
Nelze nicméně přehlédnout, že především městský soud přesvědčivým způsobem objasnil důvody, které jej vedly k závěru o (nedbalém) porušení povinností stěžovatele jako člena statutárního orgánu vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře (str. 5). V této souvislosti poukázal i na to, z jakého důvodu škoda vznikla a že by k ní bylo nedošlo, nebylo-li by bývalo rozhodnuto o prodeji pozemku. Výše škody se sice odvíjela od dohody o narovnání s kupujícími, na jejíž podobu neměl stěžovatel vliv, avšak ani zde nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že by se soudy dopustily excesu při jejím prokazování, jak ostatně vyplývá i z přiložené kopie dohody o narovnání. Nelze sice vyloučit, že finální částka zaplacená společností kupujícím by byla mohla být teoreticky nižší, vyloučit ovšem nelze ani opak. Právě zde soudy vzaly v úvahu, že kupující původně požadovali kompenzaci vyšší, které by se případně byli mohli dožadovat soudní cestou, jejíž výsledek by byl nejistý. Jinou by byla situace, kdyby společnost vyplatila kupujícím jako narovnání částku zjevně nepřiměřenou zhodnocení provedenému kupujícími na daném pozemku a okolnostem sporu. Ostatně stěžovatel se porušením svých povinností sám vystavil nebezpečí, že společnost za vzniklé situace přímo vstoupí do jednání s kupujícími a sama s nimi uzavře dohodu o narovnání, a to bez jakékoli ingerence ze strany stěžovatele a jeho možnosti ovlivnit konkrétní výslednou výši kompenzace.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu