ECLI:CZ:US:2016:4.US.2906.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2906/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ARRIVA PRAHA s. r. o., IČ: 26730448, se sídlem Praha 10 - Vršovice, U seřadiště 65/7, zastoupené JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Olomouc, Palackého 75/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2015 č. j. 23 Cdo 1951/2015-338, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a.s., IČ: 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. září 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i principu materiálního právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 20 Co 389/2014-305 byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. dubna 2014 č. j. 31 C 50/2012-272 tak, že se žaloba stěžovatelky, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit jí 326 371,98 Kč, zamítá. Uvedená částka měla představovat plnění z havarijního pojištění souboru vozidel. Stěžovatelka odvozovala předmětný nárok z pojistné události, kterou měla být dopravní nehoda ze dne 3. srpna 2009, kdy se autobus zaparkovaný u jejího sídla, na který se toto pojištění vztahovalo, samovolně rozjel a narazil přední částí do zdi budovy, kde poškodil omítku. Odvolací soud měl za prokázané, že předmětná škoda vznikla v důsledku pochybení řidiče, zaměstnance stěžovatelky, při nesprávné obsluze vozidla spočívající v tom, že nezajistil vozidlo parkovací brzdou a zakládacími klíny. Jednalo se tedy o případ, na který se vztahovala výluka z předmětného pojištění plynoucí z příslušných všeobecných pojistných podmínek, pročež stěžovatelka neměla na pojistné plnění nárok.
3. Proti prvně uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 25. června 2015 č. j. 23 Cdo 1951/2015-338 jako nepřípustné. Podle jeho názoru odvolací soud při výkladu ujednání v pojistné smlouvě nevybočil z limitů výkladů projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Při výkladu pojmu "nesprávná obsluha", který je uveden v pojistných podmínkách, vyšel z provedeného dokazování a skutkových zjištění a důvodně jej neshledal nejasným ani neurčitým. Obsluhou vozidla lze totiž obecně chápat veškeré úkony při řízení vozidla, včetně jeho parkování a související úkonů. Dovolací soud tak za těchto okolností neshledal přípustnost dovolání v námitce, že tento pojem měl být správně v souladu s §266 odst. 4 obchodního zákoníku posouzen k tíži vedlejší účastnice.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem pojmu "nesprávné obsluhy". Domnívá se, že jde o neurčitý pojem, u něhož nelze dospět k jednotnému výkladu. Pokud jej tedy při sjednávání smlouvy použila jako první pojišťovna, měl by jít jeho výklad k její tíži, a tudíž by neměl zahrnovat běžné řidičské úkony spojené s parkováním vozidla. Dovolací soud však tuto zásadu odmítl aplikovat, čímž se podle názoru stěžovatelky sám odklonil od své dosavadní ustálené judikatury a nepřípustně zasáhl do jejích základních práv. Jím aprobovaný výklad má současně odporovat zásadě poctivosti podle §6 odst. 1 občanského zákoníku, jakož i zásadě nezávislosti výkonu práva soukromého na právu veřejném podle §1 odst. 1 občanského zákoníku, z níž plyne zákaz používání podzákonných předpisů veřejného práva k výkladu právních jednání; obě tyto zásady se zde mají uplatnit s ohledem na §3030 občanského zákoníku.
II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 50/2012, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, ovšem zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka napadá ústavní stížností výlučně usnesení dovolacího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné. V tomto ohledu je proto předmětem jeho přezkumu - striktně vzato - pouze otázka, zda se dovolací soud svým posouzením přípustnosti dovolání nedopustil porušení jejích základních práv a svobod, tedy zda jí bezdůvodně neodepřel přístup k přezkumu rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení. V projednávané věci nicméně žádné takovéto pochybení spatřovat nelze. Dovolací soud se řádně, byť stručně, vypořádal s předestřenou otázkou, zda odvolací soud při výkladu pojmu "nesprávná obsluha" nepostupoval v rozporu s §266 odst. 4 obchodního zákoníku. Neshledal přitom, že by se v této souvislosti odklonil od jeho souvisejících judikatorních závěrů. Ústavní soud v takovémto posouzení, stejně jako v odvolacím soudem provedeném výkladu uvedeného pojmu, nespatřuje prvky ústavně neakceptovatelné libovůle, ani jakýkoliv jiný "kvalifikovaný" exces, jenž by otevíral prostor pro vyhovění ústavní stížnosti. Základní práva a svobody stěžovatelky, potažmo její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tudíž napadeným usnesením porušeny zjevně nebyly. Ve zbytku postačí odkázat na jeho odůvodnění, stejně jako na relevantní části odůvodnění jemu předcházejícího rozsudku.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu