ECLI:CZ:US:2016:4.US.2942.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2942/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. V., zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Plzeňská 247/59, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 203/2015-238 ze dne 16. 7. 2015 a návrhu na úhradu nákladů zastoupení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť chybným rozhodnutím měl být její syn ochuzen o dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2013 do 31. 7. 2015. Zároveň požaduje náhradu nákladů řízení za zastupování před Ústavním soudem.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že krajský soud změnil rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 3. 2015 č. j. 42 P 141/2014-141 tak, že nově rozhodl o výživném pro nezletilé děti za trvání manželství, v období po právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství a o dlužném výživném.
Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu, který změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné tak, že nerozhodl o dlužném výživném pro nezletilého syna, protože běžné i dlužné výživné pro syna je vymáháno exekučně. Stěžovatelka, uvádí, že dlužné výživné vymáhala pouze za měsíc duben 2015 a dále jen běžné výživné do budoucna, výživné za období od 1. 10. 2013 do 31. 3. 2015 exekučně vymáháno nebylo. I kdyby vymáháno bylo, bylo by vymáháno na základě předběžné vykonatelnosti rozsudku o výživném podle §162 odst. 1 o. s. ř. a v případě, že se napadený rozsudek změnil, by se musel změnit i exekuční titul, kterým by v exekučním řízení mohl být po konečném rozhodnutí ve věci samé pouze rozsudek odvolacího soudu. V době od 1. 10. 2013 do 31. 7. 2015 otec částečně výživné hradil. Proto měl soud určit výši nedoplatku na výživném za uvedenou dobu. Protože tak soud neučinil, není postaveno najisto, jaká je výše nedoplatku. Napadený rozsudek je nesrozumitelný, nepřezkoumatelný a patrně i nevykonatelný.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti. Ten zejména uvedl, že probíhá-li exekuce pro vymožení i do budoucna splatného výživného, pak dojde-li ve smyslu §163 o. s. ř. ke změně původního rozhodnutí o výživném, podle kterého byla tato exekuce nařízena, vztahuje se nařízení exekuce i na všechny částky zvýšeného výživného. Původně nařízená exekuce dále probíhá i pro vymožení výživného podle nového rozhodnutí. Je nerozhodné, že oním vykonatelným rozhodnutím, na jehož základě je dosud exekuce vedena, je (předběžně) vykonatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, které bude novým (vykonatelným) rozhodnutím odvolacího soudu změněno. Otázka dluhu na výživném je řešitelná v poměrech vedeného exekučního řízení. Absence výroku o dlužném výživném oprávněnému nezletilému nebrání domáhat se jeho vymožení na základě vykonatelného výroku I. rozsudku odvolacího soudu i za dobu do 31. 7. 2015, kdy pro nařízení exekuce postačí toliko jeho tvrzení, že příslušné výživné nebylo uhrazeno.
Stěžovatelka v replice uvedla, že v zásadě souhlasí s krajským soudem a ústavní stížnost dává z důvodů pochybností.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí i vyjádření krajského soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Podstatu ústavní stížnosti představují pochybnosti stěžovatelky ohledně možnosti domáhat se dlužného výživného za situace, kdy ve výroku rozhodnutí krajského soudu není konkrétně vyčísleno dlužné výživné.
Z výroku I. napadeného rozhodnutí však výše výživného, kterou je otec povinen přispívat na obě nezletilé děti i za období do 31. 7. 2015, jednoznačně vyplývá. Stěžovatelka tedy má možnost na základě uvedeného rozsudku domáhat se svého práva i exekuční cestou. Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem stěžovatelky, podle něhož je napadený rozsudek nesrozumitelný a patrně i nevykonatelný, neboť není postaveno najisto, jaká je výše nedoplatku. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí spolu s vyjádřením krajského soudu.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Pokud jde o náklady řízení, vzhledem k odmítnutí návrhu nebyl dán důvod k postupu podle §62 a §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu