ECLI:CZ:US:2016:4.US.2987.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2987/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Komenského 4, Cheb, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 2. 2015 sp. zn. 0 P 186/2012 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. 15 Co 211/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 10. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Chebu rozhodl k návrhu stěžovatele ve výroku I. tak, že výživné na dříve nezletilého P. K. se otci ani od 7. 8. 2013 nestanoví. Výrokem II. byl zmítnut návrh stěžovatele na snížení výživného na nezletilou L. a nezletilého J., současně byl zamítnut též návrh na svěření obou nezletilých do jeho péče a stanovení výživného matce. Výrokem III. bylo zastaveno řízení na placení výživného na blíže nejmenovaného K. Výrokem IV. byl nařízen soudní dohled u nezletilé L. K. a výrokem V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž se mimo jiné dožadoval alternativním petitem svěření nezletilého J. do střídavé péče. Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. potvrdil.
Se závěry obecných soudů se stěžovatel neztotožnil a podal předmětnou ústavní stížnost. Jeho právní argumentaci lze rozlišit v podstatě do dvou skupin. V té první polemizuje především s tím, jak obecné soudy zhodnotily změnu jeho příjmových poměrů. V té druhé se snaží rozporovat závěry obecných soudů, týkající se existence podmínek pro změnu výchovného prostřední, případně nařízení střídavé péče.
Stěžovatel ve svém návrhu poukázal především na to, že v roce 2012 činil jeho měsíční příjem včetně vyplacených náhrad 31.201,- Kč (19.201,- Kč čistý příjem, 12.000,- Kč náhrady), kdežto v době soudního řízení pobíral čistý příjem ve výši 23.356,- Kč (15.996,- Kč čistý příjem a 7.360,- Kč náhrady). V době rozhodování obecných soudů bylo stěžovateli vypláceno též stravné ve výši cca 513 euro měsíčně. Podle stěžovatele obecné soudy nezohlednily významnou změnu okolností, spočívající ve snížení dosahovaných příjmů. Do příjmů byly započítány též náhrady, které jsou mu vypláceny za užívání jeho soukromého vozidla pro pracovní účely (amortizace, pohonné hmoty). Odvolací soud tuto námitku stěžovatele zcela pominul, když uvedl, že se dle jeho názoru výše hrubé mzdy nezměnila.
V souvislosti s výchovným prostředím nezletilých se stěžovatel zaměřil v ústavní stížnosti především na syna J., jehož chtěl svěřit do střídavé péče. Poukázal přitom na závěr Ústavního soudu, podle něhož je zájmem dítěte, aby bylo dítě v péči obou rodičů. To za předpokladu, že jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat. Podle stěžovatele nelze střídavou výchovu vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči. V případě nepřekonatelných rozporů mezi rodiči, musí obecné soudy aktivně usilovat o zlepšení jejich vztahu, a to například prostřednictvím nařízení účasti na mediačním řízení či rodinné terapie v zájmu dětí. Obecné soudy pominuly, že čím více se bude oddalovat možnost nařízení střídavé péče, tím více se bude nezletilý otci emočně vzdalovat. Obecné soudy zcela rezignovaly na to, že je jejich povinností aktivně přistupovat k řešení sporů mezi rodiči. Soud prvního stupně zcela pominul nekonstruktivní až destruktivní přístup matky ke všem aktivitám stěžovatele ve vztahu k nezletilému. Nalézací soud sice na jednu stranu vyslovil dohled nad nezletilou L., což svědčí o hrubých nedostatcích v péči matky a na druhou stranu neshledal nedostatky v péči o nezletilého J. Ten se přitom nachází ve stejném výchovném prostředí, jako L. Obecné soudy vůbec nezkoumaly případné dopady střídavé péče na nezletilého a rovnou ji bez dalšího odmítly. Matka nezletilého podniká systematické kroky k tomu, aby se nezletilý J. otci co nejvíce odcizil. Stěžovatel se nachází v bydlišti matky, a to pouhých cca 100 metrů od jejího bydliště. Sám nezletilý před soudem prohlásil, že je u stěžovatele rád. Obecné soudy podle něj neadekvátně přecenily stanovisko nezletilého ke změně výchovného prostředí. Stěžovatel vytvořil veškeré myslitelné podmínky pro to, aby mohl zajistit péči o nezletilého. Zbudoval dětský pokojíček, obstaral další sadu oblečení, upravil si rozložení pracovní doby apod. Matka naopak podniká všechny kroky pro to, aby komunikaci stěžovatele s nezletilým omezila na minimum. Kupříkladu si záměrně nepořídila mobilní telefon a se stěžovatelem komunikuje výhradně prostřednictvím zletilého syna. Uvedené skutečnosti obecné soudy podle stěžovatele řádně nezohlednily ve svých rozhodnutích, čím postupovaly v rozporu s čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V souvislosti se svojí právní argumentací stěžovatel odkázal např. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 1506/13, I. ÚS 618/05, III. ÚS 1206/09, I. ÚS 266/10 a další.
III.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i obsah vyžádaného soudního spisu Okresního soudu Praha- západ sp. zn. 12 Nc 45/2013 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Poukázal-li stěžovatel ve svém návrhu na změnu svých příjmových poměrů, nutno poznamenat, že podle ustálené judikatury není zásadní samotný příjem, ale celkové majetkové poměry rodiče. Z dokazování provedeného obecnými soudy vyplynulo, že se čistý měsíční příjem stěžovatele sice snížil, na druhou stranu mu však začalo být vypláceno tzv. stravné, a to ve výši cca 513 euro měsíčně. To představuje účelově určenou platbu na úhradu stravování zaměstnance na služební cestě. Pokud stěžovatel pokrývá své potřeby z tzv. stravného, je zjevné, že své náklady na stravu nemusí v daném čase hradit ze svého běžného čistého příjmu. Z uvedeného důvodu tak nelze dospět k závěru, že by se faktický příjem stěžovatele snížil takovou měrou, jež by opodstatňovala změnu stanoveného výživného.
Obecné soudy v rámci své právní argumentace zcela správně uvedly, že změna poměrů odůvodňující nové rozhodnutí o výchově nezletilých by musela být závažnějšího rázu a v úvahu by přicházela jen tehdy, jestliže by jiné okolnosti převážily nad požadavkem stálosti výchovného prostředí. To se však zatím nestalo.
Z vyžádaného soudního spisu je zjevné, že nezletilá dcera L. vykazovala zásadní nedostatky jak ve studiu, tak i ve školní docházce. Je však otazné, zda by změna výchovného prostředí vedla k nápravě. Jinými slovy řečeno, i za situace, že by nezletilá dcera byla svěřena do výchovy otce, není vzhledem k jejímu věku jisté, že by se otci podařilo dceru výchovně natolik ovlivnit, aby tato přehodnotila svůj přístup ke školním povinnostem. Naopak se zde jeví jako reálná alternativa, nastíněná již nalézacím soudem, a to nařízení ústavní výchovy. Obecné soudy se řádně vypořádaly rovněž se zamítnutím návrhu na změnu výchovného prostředí nezletilého J., když uvedly, že není v jeho nejlepším zájmu, aby byl oddělen od svých sourozenců. I za situace, že by matka bránila otci ve styku s nezletilými dětmi, nejedná se o primární důvod pro změnu jejich výchovného prostředí, ale spíše pro ukládání finančních sankcí. Podle náhledu Ústavního soudu je nepřehlédnutelnou též ta skutečnost, že se oba nezletilí v řízení před soudem vyjádřili zásadně proti změně výchovného prostředí. V neposlední řadě nelze odhlížet ani od toho, že změna výchovného prostředí nebyla doporučena opatrovníkem nezletilých.
Vytýká-li stěžovatel odvolacímu soudu, že tento nereagoval na jeho návrh na svěření nezletilého J. do střídavé péče, lze jej odkázat na str. čtyři rozsudku zmíněného soudu, z níž je patrno, že střídavou péči nepovažuje za nejlepší zájem dítěte. Je sice pravdou, že uvedený závěr by si nepochybně zasloužil větší pozornost, nicméně z předchozí části odůvodnění je dostatečně zřejmé, proč nepovažuje jakoukoli změnu výchovného prostředí odvolací soud pro nezletilého J. za vhodnou. Vzhledem k tomu, že bydliště obou rodičů je od sebe vzdáleno pouhých cca 100 metrů, je třeba jejich přístup k výchově svých dětí považovat za politováníhodný.
Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z výslovného stanoviska nezletilých.
Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána.
Podle ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana.
Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org). Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb." Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující.
Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů.
Odmítnutí této ústavní stížnosti ovšem nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilými za předpokladu, že dojde k normalizaci rodinných vztahů. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost - mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný - odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu