ECLI:CZ:US:2016:4.US.2989.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2989/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. O., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Sokolská 295, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015 č. j. 6 Tdo 934/2015-27, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 7 To 88/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 8 T 44/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu jednoho roku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 8 odst. 2, čl. 17 odst. 1, 2 a 4, čl. 19 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly s rozpory, které vyplynuly z některých provedených důkazů, a s otázkou naplnění subjektivní stránky stíhaného přečinu. Má za to, že skutek, za který byla odsouzena, není natolik společensky škodlivý, aby bylo nutno chránit společnost prostředky trestního práva, že zcela postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, takže měla být v jejím případě aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatelka dále uvádí, že v daném případě pouze uplatňovala své ústavně zaručené právo na shromažďování a projev svého názoru.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové ani právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že úvahy trestních soudů a odůvodnění jejich rozhodnutí vykazují podstatné vady. Zásadní pro posuzovanou věc jsou výpovědi poškozeného policisty a jedné svědkyně, které usvědčují stěžovatelku, že v policejním vozidle razantně udeřila poškozeného policistu otevřenou dlaní do tváře a napřahovala se k dalšímu úderu, ve kterém jí bylo přítomnou policistkou zabráněno. Jestliže stěžovatelka upozorňuje na některé rozpory v obou zmiňovaných výpovědích, musí Ústavní soud konstatovat, že jde evidentně pouze o drobné neshody týkající se okrajových záležitostí celého skutku, které bývají způsobovány částečným stíráním paměťové stopy, jak na to ve svém rozhodnutí upozornil i Městský soud v Praze. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývají ani žádné pochybnosti ohledně úmyslného zavinění stěžovatelky.
Obstát nemůže ani argument stěžovatelky, že v daném případě pouze uplatňovala své ústavně zaručené právo na shromažďování a projev svého názoru. Skutečnost, že ke spáchání stíhaného skutku došlo poté, co byla zajištěna a předvedena do policejního eskortního vozidla v souvislosti s konáním demonstrace dne 17. 11. 2012, je v tomto směru zcela irelevantní. Napadenými rozhodnutími byla totiž stěžovatelka odsouzena za napadení policisty uvnitř policejního vozidla, nikoli za to, že se účastnila demonstrace či za jiný projev svého názoru.
Ústavní soud musí konečně odmítnout i tvrzení, že v její věci trestní soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Ústavní soud k tomu podotýká, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12).
Otázkou společenské škodlivosti, resp. aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu ke stíhanému jednání se zabýval jak nalézací soud, tak zejména - v obecnější rovině - Nejvyšší soud. Ústavní soud akceptuje jeho adekvátní závěr, že společenská škodlivost jednání stěžovatelky je odvozována zejména z chráněného objektu trestného činu násilí proti úřední osobě a ze způsobu provedení činu, konkrétně ze spáchání na veřejném místě a v přítomnosti mnoha osob. Stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní argumenty, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že její čin nebyl společensky škodlivý. Ústavní soud proto ani v tomto směru nemá důvod závěry trestních soudů přehodnocovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu