ECLI:CZ:US:2016:4.US.3045.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3045/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Vlasty Krihové, zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. dubna 2013, č. j. 12 C 17/2010-235, Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014, č. j. 53 Co 388/2013-340, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2015, č. j. 22 Cdo 354/2015-479, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že Ústavní soud je povolán k přezkumu ústavních principů a základních práv a svobod i ke zjištění, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
Rozsudkem nalézacího soudu byla stěžovatelce (žalované), uložena povinnost zaplatit žalobci 1 300 000 Kč (výrok I.), na nákladech řízení 239 868 Kč (výrok II.) a státu na účet soudu částku, která bude stanovena samostatně (výrok III.). K odvolání Městský soud v Praze potvrdil výrok I. soudu prvního stupně, výroky II. a III. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil jí zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 698 Kč (výrok II.).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího přesvědčení jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, a proto nesou znaky svévole a libovůle; svoje námitky směřuje především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka po celou dobu řízení nesouhlasila s tím, že by s bývalým manželem měli být společnými nájemci i členy bytového družstva. Stěžovatelka byla nejprve nucena zajistit bývalému manželovi náhradní ubytování a nyní mu má vyplatit členský podíl v bytovém družstvu, což považuje za nespravedlivé a formalistické, neboť předmětný byt získala darem od svého otce a jako takový se nikdy neměl stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, případně společného jmění manželů. Uplynutím tříleté lhůty ji unikla možnost zápočtu vnosu do společného jmění manželů z výlučného jmění, její exmanžel však nepřišel o možnost nárokovat podíl. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí považuje za nespravedlivá, navrhla, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na deklaraci činnosti Ústavního soudu, přičemž její námitky jsou opakováním nesouhlasu se závěry soudů obecných.
Ústavní soud skutečně představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka nabyla darem od otce družstevní byt. Stalo se tak za trvání manželství a v souladu s tehdejší zákonnou úpravou se její manžel stal spolunájemcem i spoludružstevníkem. Po rozvodu manželství byla otázka vypořádání společného vztahu k družstevnímu bytu předmětem soudního řízení. Zde nejprve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č. j. 12 C 17/2010-90, jež byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. 53 Co 358/2011-116, zrušen s tím, že jako předběžnou otázku je nutno vyřešit, zda vůbec účastníkům společný nájem družstevního bytu, respektive společné členství, svědčí či nikoliv. Tuto otázku zodpověděl nalézací soud kladně, přestože s tím stěžovatelka nesouhlasila. Právě tento nesouhlas je základem námitek stěžovatelky, které opakovala jak v řízení před soudy a v opravných prostředcích, tak i v ústavní stížnosti.
Soudy se však touto problematikou opakovaně, vyčerpávajícím způsobem zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru. Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, respektive čl. 2 odstavce 2 Listiny základních práv a svobod, lze státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který stanoví zákon; dle čl. 4 Ústavy ČR jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, což znamená, že soudy všech stupňů při svém rozhodování musí především hledět této ochrany. Ústavní soud, kterému byla předložena ústavní stížnost stěžovatelky, neshledal, že by této své povinnosti obecné soudy nedostály. Jejich postup byl v rámci zákonných limitů, které soudní moc ohraničují, a výrok, jehož se stěžovatelka ve svém podání domáhá, by byl právě oním překročením zákona, které by současně znamenalo porušení základních práv a svobod.
Jakkoliv se tedy stěžovatelce mohou jevit rozhodnutí jako nesprávná a nespravedlivá, z hlediska zákonnosti a ústavnosti jsou správná. Nelze přitom ani odhlédnout od důkladnosti, s jakou soudy ke svým závěrům dospěly, ať se jedná o podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, i toho, jak Městský soud v Praze rozhodl o odvolání. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že s ohledem na průběh řízní je při rozhodnutí o nákladech řízení třeba posoudit jejich spravedlivost, a proto výroky II. a III. zrušil. Následně byly náklady v samostatném řízení sníženy nejprve na částku 162 675,50 Kč, odvolací soud je pak sám upravil na 81 337,75 Kč; řízení o dovolání k této problematice doposud nebylo ukončeno. Rovněž Nejvyšší soud se věcí zabýval dostatečně a ani v jeho postupu a rozhodnutí není možno spatřovat stěžovatelkou tvrzené zkrácení v jejích zaručených právech.
Stěžovatelka neuvedla žádnou jinou okolnost, která by svědčila o nesprávnosti postupu obecných soudů, a samotný nesouhlas se závěry soudů neopodstatňuje ústavní stížnost. Jen pro úplnost Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu k této problematice, s níž je postup obecných soudů v souladu (viz sp. zn. I. ÚS 586/06, sp. zn. IV. ÚS 362/10, sp. zn. Pl. ÚS 45/05, vše viz http://nalus.usoud.cz).
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu