ECLI:CZ:US:2016:4.US.3060.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3060/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Tomáše Nykla, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2016 č. j. 9 To 285/2016-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně. Tímto usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 7. 2016 č. j. 0 Nt 1705/2016-22, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že se stěžovatel okamžitě propouští z vazby.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení zásady presumpce neviny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje části rozhodnutí trestních soudů zamítajících jeho žádost o propuštění z vazby, jakož i vyjádření státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově. Stěžovatel dále uvádí, že k uvalení vazby nemůže stačit důvodný předpoklad, že se obviněný bude pokoušet mařit trestní řízení, ale musí se takového jednání skutečně dopustit již před rozhodnutím o vazbě. Stěžovatel dále poukazuje na to, že má v České republice nezletilou dceru.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně je zřejmé, že trestní soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že trvá vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel se mýlí, jestliže tvrdí, že k uvalení vazby nemůže stačit důvodný předpoklad maření trestního řízení ze strany obviněného, ale že se obviněný musí takového jednání skutečně dopustit již před rozhodnutím o vazbě. Ustanovení §67 trestního řádu totiž připouští vzetí obviněného do vazby v případech, kdy z jeho jednání, nebo dalších relevantních skutečností, vyplývá důvodná obava z jednání popsaného pod písmeny a) až c) tohoto ustanovení. Trestní řád tedy vzetí do tzv. útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu nepodmiňuje tím, že obviněný již uprchnul nebo se skrýval, aby se vyhýbal trestnímu stíhání nebo trestu.
Trestní soudy ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily svůj závěr o přetrvávajícím důvodu útěkové vazby. Poukázaly přitom na to, že stěžovatel v minulosti pobýval v cizině, v Anglii žije jeho matka, kterou navštěvuje, a že má stěžovatel zájem o vstup do cizinecké legie. Ústavní soud považuje tyto důvody za zcela racionální.
Ústavní soud závěrem dodává, že přestože stěžovatel výslovně nenavrhoval, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, byl návrh vyložen tak, jako by to stěžovatel v petitu uvedl. Ústavní soud se totiž snaží vyvarovat přílišného formalismu, a proto vychází ve své rozhodovací činnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3749/13) a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00) ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu.
Pokud jde o bod II petitu ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel navrhuje, aby byl s okamžitou platností propuštěn z vazby, Ústavní soud jej odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Zákon o Ústavním soudu totiž Ústavnímu soudu neposkytuje pravomoc o takovém návrhu rozhodnout.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu