ECLI:CZ:US:2016:4.US.3064.15.2
sp. zn. IV. ÚS 3064/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. dubna 2013, č. j. 14 C 54/2007-252, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2014, č. j. 35 Co 274/2014-220, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015, č. j. 30 Cdo 3360/2015-264, ve spojení se žádostí o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním splňujícím i další náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal, aby mu žalovaná byla povinna platit měsíční rentu 25 000 Kč od 1. května 2010 a nemajetkovou újmu v hodnotě 8 000 000 Kč. Shora citovaným usnesením Městský soud v Praze odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. března 2014, č. j. 14 C 54/2007-290. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uvedl důvod zásadního právního významu, jímž je svévolné odmítnutí odvolání, s tím, že "podání nemá jakési náležitosti", a to přesto, že soud prvního stupně žádné námitky neměl a také stěžovatel je přesvědčen o dostatečnosti odvolání. Stěžovatel v takovém postupu spatřuje svévoli a aroganci soudu. Druhým důvodem je tvrzení stěžovatele, že Obvodní soud pro Prahu 2 o jeho návrhu ze dne 25. února 2007 jakkoliv nejednal; dále uvedl, že důvody k podání ústavní stížnosti spočívají v tom, že uvedené námitky stěžovatel uvedl již v odvolání, a dále v tom, že odvolací soud v jiném řízení zrušil jiné předchozí rozhodnutí v téže při vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2. Dále stěžovatel odkazuje na některá svá podání, cituje ustanovení Ústavy, Listiny a požaduje, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele spočívá v nekonzistentním popisu řady podání a různých rozhodnutí soudů v jeho věcech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a není obecným soudem dalšího stupně. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ústavní soud nejprve hodnotil procesní náležitosti ústavní stížnosti. Z předložených podkladů je patrné, že případná rozhodnutí navazující na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 14 C 54/2007-252, nebyla touto ústavní stížností napadena. Podle ustanovení §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu je nepřípustná ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Z tohoto pohledu je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 nutno z uvedeného důvodu odmítnout jako nepřípustnou.
Pokud se týká rozhodnutí Městského soudu v Praze, ten své usnesení založil na faktu, že odvolání skýtá vady a nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat, protože odvolání není projednatelné. Stěžovatel vede s Českou republikou stovky sporů a opakovaně se obrací i na odvolací soud. Ačkoliv pak byl opakovaně spraven o podmínkách odvolání, opakovaně je nerespektuje, a proto odvolací soud jeho odvolání odmítl, aniž jej znovu vyzýval - i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (například sp. zn. III. ÚS 201/06). Takové rozhodnutí je napadnutelné žalobou pro zmatečnost; stěžovatel však namísto toho podal dovolání, které proto Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
V dané situaci Ústavní soud nenachází nic, z čeho by bylo možno dovodit, že stěžovatel byl v uvedených řízeních a napadenými rozhodnutími zkrácen v jakémkoliv zaručeném právu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu