ECLI:CZ:US:2016:4.US.3065.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3065/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti L. Z., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. srpna 2015, č. j. 1 NZZ 93/2015-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Nejvyšší státní zastupitelství prošetřilo jeho podnět, neboť postupem realizovaným ve sdělení jej zkrátilo v jeho ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 36 odstavcích 1 a 2 a v čl. 37 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve svém výše specifikovaném sdělení Nejvyšší státní zastupitelství stěžovateli sdělilo, že obdrželo jeho podnět ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 22. července 2015 ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 10/2011, avšak s ohledem na jeho předchozí podnět ze dne 12. května 2013, posoudilo ten současný jako opakovaný, a proto jej bez prošetření postoupilo Ministerstvu spravedlnosti, aniž by byl nadále vyrozumíván.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší státní zastupitelství o jeho podnětu rozhodlo nesprávně a jediným procesním nástrojem obrany je ústavní stížnost. Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho práva, neboť trestní řád ukládá povinnost šetřit podněty ke stížnosti pro porušení zákona a výsledky svého šetření předkládat ministru spravedlnosti. Zákon přitom nestanoví, že by nebylo možné podávat podněty opakovaně, respektive, že by opakovaný podnět musel být založen na nových nebo odlišných tvrzeních; proto mělo být podle jeho přesvědčení provedeno přezkumné řízení podle ustanovení §466 trestního řádu. Odkaz na ustanovení §45 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád"), považuje stěžovatel za nesprávný a zde upravený postup za rozporný se zákonem, k jehož provedení byl jednací řád vydán. Nadto ze sdělení státního zastupitelství ani není patrno, že by podnět stěžovatele neobsahoval nové skutečnosti, podmínku nutnou pro posouzení opakovanosti podnětu a z přezkumu tak byly a priori vyloučeny všechny další případné podněty. V popsaném postupu shledává stěžovatel libovůli orgánu veřejné moci a požaduje, aby Ústavní soud dal Nejvyššímu státnímu zastupitelství pokyn znovu podnět stěžovatele prošetřit a sdělit mu výsledné stanovisko.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného sdělení a dalšími podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především příslušnými procesními prostředky. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být rovněž zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům, který představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům takového "zásahu", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností.
V projednávaném případě došlo k tomu, že orgán veřejné moci učinil ve své podstatě konečný úkon, proti němuž nemůže stěžovatel již dále brojit procesně stanoveným postupem. Jak je však z institutu stížnosti pro porušení zákona (§266 a následující trestního řádu) patrné, jde o procesní nástroj, který může uplatnit pouze ministr spravedlnosti, a to jeho předložením Nejvyššímu soudu. Na aplikaci tohoto procesního nástroje neexistuje nárok; oprávněním stěžovatele je toliko učinit podnět. Ustanovení §466 trestního řádu pak představuje organizační opatření, které shromáždění podkladů a přípravu svěřuje specializovanému justičnímu orgánu - státnímu zastupitelství, které disponuje potřebnými specializovanými odborníky schopnými připravit podklady ministru spravedlnosti. Agenda Ministerstva spravedlnosti, jakožto ústředního orgánu státní správy, se totiž fakticky míjí s činností spjatou s přípravou podkladů k tomuto mimořádnému procesnímu nástroji a vzhledem k tomu byl zákonnou formou tento první krok delegován na státní zastupitelství. Bez ohledu na to, zda státní zastupitelství opakovaně věcně podnět prověří či nikoliv, bude výsledek jeho šetření postoupen ministru spravedlnosti - tak tomu bylo i v případě tohoto konečného úkonu. Nyní je jen na ministrovi, aby posoudil, zda informace jemu předložené, jsou dostatečně relevantní k podání stížnosti pro porušení zákona, případně k vyžádání dalších podkladů, anebo se jedná o podnět, na který nebude reagovat podáním stížnosti.
K zákonné delegaci prošetření - shromáždění podkladů ministerstvem na státní zastupitelství došlo za situace, kdy vyhláškou téhož ministerstva byly již řadu let z věcného přezkumu vyloučeny opakované podněty. Pokud státní zastupitelství sdělilo
stěžovateli, že věc postupuje ministerstvu spravedlnosti, aniž by se věcí podrobně zabývalo, neshledává v tom Ústavní soud stěžovatelem vytýkaná pochybení. Nejednalo se o protiústavní ani protiprávní útok, který by byl způsobilý zkrátit jej v právu na rovnost či spravedlivý proces.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu