ECLI:CZ:US:2016:4.US.3092.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3092/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti I. H., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2015, č. j. 8 To 1/2015-121, a Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, č. j. 7 Tdo 704/2015-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v 8 odstavci 2, v čl. 36 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. října 2014, č. j. 1 T 124/2014-104, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odstavců 1 a 4 písmene d) trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na zkušební dobu 1 roku. Krajský soud v Brně shora citovaným usnesením odvolání stěžovatelky zamítl, následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle a podrobně popsala, že od počátku trestního stíhání se k jednání, jež je jí kladeno za vinu, doznávala. Nevyvracela fakt, že vybrala z účtů svého zaměstnavatele peníze, v roce 2009 částku 322 000 Kč a v roce 2010 520 000 Kč, avšak vybrané peníze vrátila vždy před koncem roku, a to v plném rozsahu. Fakt, že její jednání bylo následně posouzeno jako úmyslný trestný čin, považuje stěžovatelka za důsledek šikany policejních orgánů za pomoci jednatelky jejího bývalého zaměstnavatele pro její neochotu spolupracovat na objasňování jiné trestné činnosti. Ve své věci stěžovatelka od počátku poukazovala na neexistenci a neprokázání úmyslu jejího jednání a dále na porušení principu subsidiarity trestní represe. Podrobně pak k tvrzeným pochybením popsala okolnosti. Nejprve vrátila prostředky, sice za pomoci bratra, avšak již 28. prosince 2009, tedy tak, aby na konci roku nevznikly problémy. V následném roce došlo k výběru peněz s vědomím jednatelky, která výběru nezabránila, ačkoliv tak učinit mohla; nalézací soud pak dobrovolné vrácení peněz vyhodnotil pouze jako polehčující okolnost. Podle přesvědčení stěžovatelky nebyly naplněny všechny znaky trestného činu a jejími výtkami se soudy dostatečně nezabývaly. Odvolací ani dovolací soud se podle stěžovatelky dostatečně nevypořádaly s námitkou tzv. "svémocného úvěru", který judikatura nepovažuje za přisvojení cizí věci. K otázce subsidiarity trestní represe stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13. Závěrem stěžovatelka předložila procesní námitku týkající se porušení §146 odstavce 2 písmeno a trestního řádu, kterou se Nejvyšší soud odmítl zabývat, ačkoliv podle stěžovatelky o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval nepříslušný státní zástupce. K tomu odkázala na nález sp. zn. III. ÚS 2520/14. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak je z přiloženého dovolání i z napadených rozhodnutí patrné, námitky stěžovatelky týkající se subjektivní stránky trestného činu a subsidiarity trestní represe předkládala stěžovatelka od počátku, soudy se s nimi dostatečně a řádně vypořádaly - včetně odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13. S námitkou "svémocného úvěru" se ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal Nejvyšší soud, který odkázal na relevantní judikaturu k této otázce a dovodil, že stěžovatelka požadavkům na aplikaci tohoto institutu nedostála, respektive, že v jejím případě aplikace nepřichází v úvahu. Pokud se jedná o procesní námitku, jak stěžovatelka sama v ústavní stížnosti konstatovala, tu uplatnila teprve v dovolání, přestože se nejedná o námitku subsumovatelnou pod jakýkoliv dovolací důvod.
Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a považuje je za správná. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Soudy důkladně a dostatečně odůvodnily, proč neshledaly opravné prostředky stěžovatelky za opodstatněné a proč považují rozhodnutí nalézacího soudu ze správné. Zhodnotily jednání stěžovatelky i udělený trest, který byl uložen na samé spodní hranici příslušné sazby, považují za trest výchovný. Samotný nesouhlas stěžovatelky s výrokem o vině nezmění nic na faktu, že jednání, jehož se dopustila, je jako trestné považováno již ve fázi přípravy (§206 odstavec 6 trestního zákoníku), tím spíše v případě jeho dokonání, a to i s přihlédnutím k polehčujícím okolnostem jako v projednávaném případě. Pokud se pak týká procesní námitky uplatněné teprve v dovolání, zde Ústavní soud konstatuje, že odkaz na judikát sp. zn. III. ÚS 2520/14 není případný. V právě projednávané věci rozhodoval státní zástupce, který nejprve vyhověl stížnosti stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu na zahájení řízení, a poté co policejní orgán rozhodl nově, následnou stížnost stěžovatelky stejný státní zástupce odmítl. Nové rozhodnutí policejního orgánu nebylo učiněno na pokyn státního zástupce jako v judikovaném případě. Nadto je nutno podotknout, že subsidiarita ústavní stížnosti nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků, ale rovněž argumentů s ústavně právní relevancí v těchto prostředcích. Jestliže tedy stěžovatelka procesní námitku uplatnila teprve v dovolání, této povinnosti nedostála.
Stěžovatelka neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do zaručených práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu