ECLI:CZ:US:2016:4.US.3095.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3095/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Vladimíra Kotka, Ph.D., MBA, Dr.h.c., zastoupeného JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže 8, směřující proti usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. dubna 2015, č. j. 1 T 193/2014-461, a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích, ze dne 23. června 2015, č. j. 13 To 241/2015-516, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích bylo stěžovateli, jakožto znalci, přiznáno znalečné ve výši 3 277 Kč podle §111 odstavce 2 trestního řádu. Následná stížnost byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích zamítnuta.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v trestní věci provedl úkon jako znalec, avšak okresní soud k jím vyúčtovaným nákladům nepřihlédl a přiznal mu znalečné nižší. Soud nepřiznal náklady na přepravu do místa pracoviště v zahraničí ani ztrátu mzdy tamtéž; ve stížnosti proti tomuto rozhodnutí stěžovatel poukázal na svobodu pohybu na pracovním trhu v rámci Evropské unie. Krajský soud se však ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, a napadené rozhodnutí považoval za benevolentní vůči požadavkům stěžovatele, který s těmito závěry nesouhlasí. Uvedl, že podle §139 odstavce 2 o. s. ř. mu vznikl nárok na znalečné, přičemž podle §139 odstavce 4 o. s. ř. o výši rozhoduje předseda senátu a náhradu nákladů určí orgán, který znalce ustanovil. S ohledem na uvedenou okolnost podal stěžovatel odvolání; vzhledem k tomu, že mu přísluší právo na odvolání, je vybaven procesními prostředky jako účastník, aby nebyl v odvolacím řízení znevýhodněn. Krajský soud jej však nevyzval, aby se blíže vyjádřil k podanému odvolání a blíže nevysvětlil nejasnosti předjímané odvoláním soudem, a tím mu odepřel možnost hájit své argumenty k nároku na znalečné. Poukázal přitom na jiné své řízení, v němž v obdobné záležitosti Vrchní soud v Praze změnil usnesení Městského soudu v Praze a znalečné přiznal v požadované výši. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů a není jim instančně nadřazen. Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Předně Ústavní soud poukazuje na fakt, že napadená rozhodnutí byla vydána v trestním řízení, v němž se aplikuje jiný procesní předpis, než uvádí stěžovatel - trestní řád - a v důsledku toho i jiné procesní nástroje. Jakkoliv tedy stěžovatel popisuje odvolání, ve svém případě podal stížnost; problematika znalců, znaleckého posuzování a znalečného je upravena obdobně.
Jak je patrné z napadeného usnesení okresního soudu, jeden z obžalovaných předložil soudu "oponentní" znalecký posudek vypracovaný stěžovatelem, kterého obžalovaný, bez vědomí soudu, pozval k již nařízenému hlavní líčení, u něhož jej soud s ohledem na své možnosti vyslechl. Následně znalec vyčíslil své náklady na 10 184 Kč sestávající z přípravy na jednání, cestovného z jeho zahraničního pracoviště (350 km) a ztrátu mzdy u zahraničního zaměstnavatele. Soud při rozhodování o znalečném vycházel především z faktu, že znalce nepředvolal; vzal přitom v úvahu místo bydliště znalce (140 km) i jeho pracoviště v Třebíči (120 km) a znalečné přiznal pro vzdálenější z obou možností, neboť nebyl předem o zahraničních aktivitách stěžovatele informován. Krajský soud pak v odůvodnění svého usnesení předně uvedl, že znalecký posudek se podrobněji nezabýval zraněním obžalovaného, ale posouzením různých alternativních léčebných postupů. Bylo tedy v pravomoci nalézacího soudu, zda znalecký posudek bude považovat za relevantní důkaz v řízení týkajícím se přečinu daňového podvodu. Dále odvolací soud uvedl, že předvolávání znalce k hlavnímu líčení bývá přímo spojováno s výzvou zúčastnit se jednání mimo běžnou pracovní dobu, případně s možností změny času hlavní líčení za účelem výslechu, a to právě pro minimalizaci nákladů. Za dané situace proto stížnostní soud považoval přístup nalézacího soudu za vstřícný, a proto neshledal důvody k jakékoliv změně.
Podle §110a trestního řádu soud neodmítne nevyžádaný znalecký posudek dodaný stranou řízení, splňuje-li zákonné náležitosti včetně znalecké doložky. Podle aplikovaného ustanovení §111 odstavce 2 trestního řádu určí výši znalečného ten, kdo znalce přibral, v řízení před soudem předseda senátu. Jak bylo v řízení opakovaně konstatováno, znalec se dostavil bez výzvy k hlavnímu líčení a bylo tedy věcí soudu, zda výslech znalce provede. To, že tak soud učinil s ohledem na volnou časovou kapacitu, nezavazuje jej k tomu, aby znalečné za dané situace přiznal přesně ve výši znalcem vyúčtované.
Ústavní soud má za to, že postup Okresního soudu v Pardubicích je v souladu s procesními předpisy trestního řádu a je v mezích, které stanoví čl. 2 odstavec 3 Ústavy, respektive čl. 2 odstavec 2 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud se týká postupu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ten rozhodl o stížnosti rovněž v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Vytkl-li pak stěžovatel odvolacímu soudu v ústavní stížnosti, že mu neposkytl prostor k vyjádření se ke stížnosti (kterou sám podal), lze to chápat jako příklad nepochopení opravného prostředku, ať stěžovatelem, nebo jeho právním zástupcem. K odkazu stěžovatele na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přiložené k ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že se jedná o zcela jiné okolnosti případu.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, z níž by bylo možno dovodit, že jej obecné soudy v řízení zkrátily v jeho zaručených právech zakotvených v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu