ECLI:CZ:US:2016:4.US.3099.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3099/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky O.K.SERVIS s.r.o. se sídlem v Praze 8, Novákových 857/25, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 456/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 25 Cdo 1002/2015-160, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, č. j. 11 Co 68/2014-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 19. 10. 2015 splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu tak, že žaloba o zaplacení částky 1 300 000 Kč se zamítá. Podané dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl. Usnesením dovolacího soudu byla podle stěžovatelky porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutími dovolacího a odvolacího soudu bylo zasaženo také do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje podstatu dosavadního řízení, v němž se domáhala zaplacení ušlého zisku, který měl vzniknout v důsledku nepřípustné jednostranné změny pravidel vyhlášeného výběrového řízení jeho zadavatelem, vedlejším účastníkem. Výběrové řízení na provozovatele parkoviště probíhalo podle odvolacího soudu v režimu §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před jeho zrušením. Stěžovatelka však s touto kvalifikací nesouhlasí a doplňuje, že ani jakákoliv jiná právní kvalifikace by na nepřípustnosti jednostranné změny podmínek zadavatelem v již probíhajícím výběrovém řízení nic nezměnila. Stejnou argumentaci uvádí také v dovolání, ovšem dovolací soud se s ní podle stěžovatelky nevypořádal a pouze formalisticky konstatoval, že nebyl dostatečně vymezen dovolací důvod. Tím měl dovolací soud rezignovat na povinnost aktivně postupovat k ochraně subjektivních práv, což je v rozporu s požadavkem na spravedlivý proces. Navíc, k odmítnutí dovolání bylo podle stěžovatelky třeba souhlasu všech členů senátu podle §243c odst. 2 o. s. ř. a je nepřípustné, aby rozhodl pouze jeho předseda. Tvrzené porušení čl. 11 Listiny má spočívat v nepřípustném upřednostnění zájmu zadavatele výběrového řízení, městské části hl. města Prahy, nad základní zásadou soukromého práva, že obsah závazku je možné měnit pouze se souhlasem všech zúčastněných stran.
Ústavní soud vyžádal k posouzení oprávněnosti námitek stěžovatelky spis, z jehož obsahu však nevyplynulo, že by se soudy namítaných pochybení dopustily. Argumenty stěžovatelky směřující proti rozsudku odvolacího soudu setrvávají v rovině polemiky s právními závěry učiněnými tímto soudem. Obdobnou polemiku uvedla stěžovatelka i v dovolání, kde mimo ni neuvádí žádný relevantní argument představující řádný dovolací důvod či vymezující přípustnost mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud proto považuje způsob, jakým se dovolací soud s dovoláním vypořádal, za správný, a to včetně rozhodnutí předsedou senátu podle §243f odst. 2 o. s. ř - dovolání nebylo odmítnuto pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu je přiléhavé a dostatečně podrobné. Ústavní soud zdůrazňuje, že odpovědnost za obsah dovolání nese výhradně dovolatel, což plyne mimo jiné také z ustanovení §243b o. s. ř., které explicitně stanoví, že dovolací soud dovolatele k odstranění vad podání vyzývat nemá.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Pokud obecné soudy v rámci zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i při výkladu a aplikaci práva na daný případ, respektovaly kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich právní závěry přezkoumávat. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, že rozhodnutí svědčí o libovůli.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu