ECLI:CZ:US:2016:4.US.3101.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3101/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Boženy Špačkové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Prokopa Holého 130/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 939/2015-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, č. j. 39 Co 138/2014-115, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 7. 2013, č. j. 18 C 79/2011-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č. j. 18 C 79/2011-85, zamítl žalobu stěžovatelky o určení, že je výhradní dědičkou podle vlastnoruční (holografní) závěti zůstavitele ze dne 23. 2. 2000 a že žalovaná není dědičkou zůstavitele. V odůvodnění poukázal na to, že žaloba byla podána v návaznosti na dědické řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 26 D 1620/2010. Konstatoval, že stěžovatelka nerespektovala vymezení účastníků řízení podle §175k odst. 2 o. s. ř.; vzhledem k okolnostem věci musel být zachován úplný okruh účastníků, neboť se jednalo o tzv. nerozlučné společenství ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka přitom byla v tomto směru důkladně poučena usnesením obvodního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 26 D 1620/2010-65, i následně v rámci řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, č. j. 39 Co 138/2014-115, rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 939/2015-146, odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu.
Proti usnesení dovolacího soudu a rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 19. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že byla soudem prvního stupně nedostatečně poučena o svých právech a povinnostech. Na základě nejednoznačných výzev, aby procesně reagovala na vyjádření ostatních účastníků, vzala svoji žalobu ohledně některých z původně označených účastníků zpět, přičemž však právě z tohoto důvodu byla její žaloba zamítnuta bez věcného projednání.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 6 vedené pod sp. zn. 18 C 79/2011, sp. zn. 26 D 1620/2010 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka byla usnesením obvodního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 26 D 1620/2010-65, jímž bylo přerušeno řízení o dědictví do rozhodnutí soudu o sporné skutečnosti nebo do marného uplynutí lhůty k podání žaloby, důkladně a výslovně poučena o náležitostech žaloby, včetně konkrétního vymezení účastníků řízení, a to jednotlivě vždy jménem, datem narození a údajem o bydlišti dotčené osoby. Na tuto skutečnost ostatně poukázal jak nalézací soud, tak i odvolací a dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí; stěžovatelka totiž na námitce nedostatečného poučení postavila odvolání proti rozsudku obvodního i dovolání proti rozsudku městského soudu, přičemž dovolání bylo obsahově velmi podobné ústavní stížnosti.
Obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, jestliže za dané procesní situace žalobě stěžovatelky nevyhověly, aniž by přistoupily jejímu k věcnému projednání. Ústavní soud se ztotožňuje s úvahou obecných soudů uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí v tom smyslu, že pokud soud prvního stupně průběžně zasílal stěžovatelce vyjádření ostatních účastníků řízení s tím, aby k nim sdělila své procesní stanovisko, pak z takto formulovaných přípisů nelze dovodit, že by ji naváděl ke zpětvzetí žaloby ohledně některých z původně označených účastníků. Byť poučení ze dne 26. 7. 2012, založené na č. l. 40 spisu, podle něhož měla stěžovatelka s ohledem na skutečnosti uvedené ve vyjádřeních sdělit své procesní návrhy, přičemž teprve po jejich obdržení soud učiní potřebné procesní kroky a nařídí jednání, lze v tomto smyslu hodnotit jako formulované nepříliš vhodně, ani z něj nelze dovodit zásah do ústavně zaručených práv. V této souvislosti je třeba zohlednit, že stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem, veškeré úkony činila jeho prostřednictvím a v případě nejasností jí navíc nic nebránilo obrátit se na soud s žádostí o dodatečné vysvětlení poskytnutého poučení.
Postup obecných soudů nelze hodnotit jako vykročení z ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti ani na pozadí judikatury Ústavního soudu. Požadavky na poučovací povinnost soudů byly obecně vymezeny např. v nálezech ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1473/11 (N 203/63 SbNU 375), nebo ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. I. ÚS 138/98 (N 96/15 SbNU 3), všechna zde uváděná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz. K poučovací povinnosti konkrétně v rámci řízení o dědictví se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 467/04 (N 97/41 SbNU 271). Ve své rozhodovací činnosti se pak zabýval i procesně obdobnou situací jako v projednávané věci, přičemž v usnesení ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 350/09, konstatoval, že zásah do ústavně zaručených práv nelze spatřovat v postupu soudu, který účastníka ohledně žaloby podle §175k odst. 2 o. s. ř. blíže nepoučil o okruhu účastníků řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 tím spíše nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud stěžovatelku o okruhu účastníků řízení poučil, a to dokonce jejich jmenovitým výčtem.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu