ECLI:CZ:US:2016:4.US.3102.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3102/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ireny Štrochové, zastoupené Mgr. Petrem Ošmerou, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 271/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, č. j. 21 Cdo 1709/2015-990, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením bylo zastaveno řízení o dovolání pro nezaplacení soudních poplatků. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že ačkoliv v průběhu celého řízení řádně a včas předkládala doklady prokazující její nemajetnost, byla v důsledku toho osvobozena od soudních poplatků, Nejvyšší soud v dovolacím řízení tuto možnost stěžovatelce upřel. V tomto přístupu stěžovatelka spatřuje zkrácení ve svých právech a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že dovolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Jak je přitom v napadeném rozhodnutí výslovně uvedeno, Nejvyšší soud k tomuto kroku přistoupil s odkazem na ustanovení §138 odstavec 1 o. s. ř., podle kterého se osvobození od soudního poplatku nepřizná v případě zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, což je zákonem předvídaná výluka z možnosti osvobodit účastníka od soudního poplatku. Závěr o naplnění této skutečnosti je zcela v kompetenci obecného soudu.
Podle čl. 36 odstavce 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; podle čl. 36 odstavce 4 Listiny podmínky a podrobnosti stanoví zákon. V projednávaném případě tedy Nejvyšší soud postupoval v mezích svého oprávnění a svým rozhodnutím o zastavení řízení stěžovatelku v jejím právu na spravedlivý proces nezkrátil.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu