ECLI:CZ:US:2016:4.US.3113.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3113/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci stížnosti 1. O. A. a 2. H. A., zastoupených JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2015, č. j. 10 To 271/2015-367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností splňující náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení napadených usnesení, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 10 odstavci 2 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 2, v čl. 6 a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. května 2015, č. j. 17 T 30/2015-331, byl obžalovaný zproštěn obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a všichni poškození byli odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání státního zástupce jako nedůvodné a stěžovatelů (poškozených) jakožto osob neoprávněných.
Stěžovatelé ve svém podání uvedli, že citovanými rozhodnutími byli zkráceni ve svých základních právech tím, že soudy ignorovaly existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obžalovaného a smrtí jejich syna, nenaplnily sankčně preventivní funkci trestního soudnictví a dopustily se bezprecedentní libovůle. Stěžovatelé uvedli, že ve svých právech byli zkracování již od počátku prověřování věci policejním orgánem, na což si i stěžovali, do současnosti však nebylo jejich stížnosti vyhověno. Obžalovaný byl nejprve trestním příkazem shledán vinným pro přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odstavce 1 trestního zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na 30 měsíců a k trestu zákazu řízení na dobu pěti let, následným rozsudkem však byl obžaloby zproštěn. Obecné soudy nedostatečně zkoumaly subjektivní stránku jednání obžalovaného, nezohlednily jeho věk a provedené důkazy svědčící o jeho nedbalosti nevzaly soudy v potaz. Došlo rovněž k porušení principu právní jistoty, neboť nalézací soud nejprve rozhodl odsuzujícím trestním příkazem a následně, za prakticky totožné důkazní situace, zprošťujícím rozsudkem. Proto se domáhali deklarace protiústavnosti rozhodnutí soudů a zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
K ústavní stížnosti se za Krajský soud v Praze vyjádřila předsedkyně senátu 10 To, která uvedla, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti užili stěžovatelé již v odvolání, krajský soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi v napadeném usnesení. K námitkám týkajícím se přípravného řízení uvedla, že náprava vytýkaných pochybení po podání obžaloby již není možná.
Ústavní soud poté, co se pečlivě seznámil s ústavní stížností napadeným usnesením a obsahem spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 17 T 30/2015, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není běžnou třetí instancí, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje závěry a hodnocení svými vlastními, nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak je z předložených podkladů patrné, neosvětlený syn stěžovatelů byl ve večerních hodinách sražen vozidlem obžalovaného, který si až do nárazu nevšiml, že by se kdokoliv či cokoliv pohybovalo po vozovce nebo u vozovky. Z šetření (více) znalců vyplynulo, že poškozený v okamžiku nárazu s největší pravděpodobností na vozovce klečel s hlavou ve výši do 50 cm nad vozovkou, byl opilý a jeho neosvětlený bicykl ležel mimo vozovku. Nárazová rychlost byla zjištěna z rozsahu poranění v rozmezí 39,9-44,1 km/h.
Policejní orgán nejprve věc odložil (č. l. 241); poté, co ke stížnosti stěžovatelů Krajské státní zastupitelství v Praze usnesení zrušilo a uložilo policejnímu orgánu věc znovu projednat a rozhodnut (usnesením ze dne 4. srpna 2014, č. l. 258), byla provedena další šetření, rekonstrukce, následně bylo zahájeno trestní stíhání, a poté byla podána obžaloba (č. l. 287). Nalézací soud nejprve vydal trestní příkaz (č. l. 294), proti kterému podal odpor jak obžalovaný, tak i státní zástupce. Proto bylo nařízeno hlavní líčení, při němž okresní soud provedl dostatečné dokazování, na jehož základě dospěl k závěru, že se nejednalo o trestný čin. Vycházel přitom jak ze svědectví osob z místa nehody, tak i z posudků znalců. Na základě provedených důkazů Okresní soud Praha - západ dospěl k závěru, že zranění a následnou smrt poškozeného nelze klást za vinu obžalovanému. Odvolání proti tomuto rozhodnutí podali jak stěžovatelé, tak i státní zástupce; Krajský soud v Praze se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, námitkami státního zástupce se důkladně zabýval a dostatečně se s nimi v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal.
Jakkoliv byli stěžovatelé v řízení v postavení poškozených, jejich námitky pouze doplňovaly námitky státních zástupců, kteří zpochybnili závěr nalézacího soudu, čímž mohli, i ve spojení s předchozím rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. srpna 2014, ve stěžovatelích vyvolat přesvědčení o nesprávnosti postupu soudu. Jde-li o námitky stěžovatelů v ústavní stížnosti na postup policejního orgánu v přípravném řízení, pak ty se shodují s námitkami, které stěžovatelé uplatnili ve stížnosti ze dne 24. března 2015 adresované Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, Nejvyššímu státnímu zastupitelství a Generální inspekci bezpečnostních sborů. Jak je přitom patrné z protokolu o hlavním líčení (č. l. 318-329 procesního spisu), zmocněnec poškozených (zástupkyně stěžovatelů) se u hlavního líčení připojil s nárokem na nemajetkovou újmu (10 000 000 Kč), kladl dotazy obžalovanému, znalcům i svědkům, nechal na uvážení soudu, zda provede výslech dalšího svědka a přehraje záznam o rekonstrukci nehodového děje (č. l. 326); závěrem pak konstatoval ztrátu poškozených a domáhal se přiznání uplatněného nároku. Námitky týkající se postupu policejního orgánu u hlavního líčení nezazněly. Teprve v odvolání zmocněnec namítl pochybení v přípravném řízení (k odvolání přiložil kopii stížnosti z 24. března 2015) a vytkl nalézacímu soudu, že neodůvodněně nevyhověl návrhu na doplnění dokazování. Krajský soud se pak těmito námitkami stěžovatelů v odvolání nezabýval, neboť jak již výše uvedeno, jejich opravný prostředek posoudil jako odvolání podané osobami neoprávněnými. Jak je přitom ze spisu nalézacího soudu patrné, zmocněnec poškozených se účasti na vyšetřovacích úkonech (např. na rekonstrukci na místě činu) nedomáhal, přičemž ani trestní řád takový postup výslovně nepředvídá.
Ústavní soud s již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestního stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz). Dále Ústavní soud konstatuje, že i otázkou povinnosti účinného vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (osobou odlišnou od stěžovatele), se Ústavní soud zabýval velice podrobně, například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 (viz http://nalus.usoud.cz). Avšak ani ve světle zohledněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva není možné v právě projednávaném věci shledat stěžovateli tvrzená pochybení.
Ústavní soud naprosto soucítí se stěžovateli, kteří přišli o syna při tragické nehodě; jejich subjektivní přesvědčení, že smrt nastala výhradně v důsledku nedbalosti řidiče, však není možné akceptovat poté, co orgány činné v trestním řízení provedly šetření a nezávislé soudy po provedeném řízení tvrzenou nedbalost neshledaly.
Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy, jakož i v čl. 2 odstavci 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který stanoví zákon. Obecné soudy v řízení postupovaly v mezích svých zákonných kompetencí. Princip právní jistoty zaručuje neměnnost pravomocných rozhodnutí mimo zákonem stanovené případy, kdy je přezkum projevem jiného základního práva. Trestní příkaz, který byl v dané věci vydán ve zkráceném řízení bez provedeného dokazování, nenabyl právní moci, nemohl tedy založit legitimní očekávání účastníků řízení a poškozených. Pokud došlo k vynesení rozsudku po řádném vyšetřování a jednání soudu, není takové rozhodnutí způsobilé zkrátit stěžovatele v jejich zaručených právech způsobem, který v ústavní stížnosti naznačili. Postupem okresního ani krajského soudu nedošlo k zásahu do naříkaných práv stěžovatelů, zakotvených v čl. 36 Listiny ani v čl. 6 Úmluvy. Soudy se řádně zabývaly okolnostmi tragické smrti syna stěžovatelů a jejich závěry nejsou sto zkrátit stěžovatele v právu na rodinný život zaručeném v čl. 2 Úmluvy respektive v čl. 10 odstavci 2 Listiny a v čl. 8 Úmluvy. Proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu