ECLI:CZ:US:2016:4.US.3116.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3116/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jana Geisselreitera, zastoupeného Mgr. Pavlem Prázným, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4053/2014, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 14 Co 272/2014-66, a usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, Exekutorský úřad Cheb, ze dne 19. 7. 2013, č. j. 074 EX 00948/12-056, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudní exekutor Mgr. David Koncz, Exekutorský úřad Cheb, usnesením ze dne 19. 7. 2013, č. j. 074 EX 00948/12-056, nařídil dražební jednání týkající se nemovitostí vymezených v dražební vyhlášce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2014, č. j. 14 Co 272/2014-66, usnesení soudního exekutora potvrdil. V odůvodnění vyšel z toho, že exekučním titulem je rozsudek, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a Marcely Geisselreiterové k předmětným nemovitostem a nařízen jejich prodej za účelem rozdělení výtěžku. Dospěl k závěru, že přerušení exekuce podle §14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. nepřichází v daném případě v úvahu, protože toto ustanovení se týká výhradně exekucí za účelem splnění povinnosti k peněžitému plnění; pokud byl v jiných (dřívějších) exekučních řízeních pro peněžité plnění postižen jeden ze spoluvlastnických podílů, nemá tato okolnost na nynější exekuci vliv.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4053/2014, zamítl dovolání stěžovatele a Marcely Geisselreiterové proti usnesení městského soudu. V odůvodnění konstatoval, že účelem zákona č. 119/2001 Sb. je stanovit pravidla pro případ střetů exekucí vedených za účelem uspokojení závazků povinného; v daném případě se ovšem jedná o exekuci vedenou podle §348 odst. 1 o. s. ř., tedy za zcela jiným účelem, a ustanovení §14 zákona č. 119/2001 Sb. se proto nepoužije.
Proti usnesením Nejvyššího soudu, městského soudu i soudního exekutora se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou soudu dne 21. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i navazujících ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v závěru obecných soudů, že řízení o exekuci nebylo přerušeno podle §14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., přestože předmětnému usnesení exekutora předcházely exekuční příkazy jiných exekutorů týkající se týchž nemovitostí.
Ústavní soud nejprve ohledně náležitostí ústavní stížnosti konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, neboť v ústavní stížnosti polemizuje s interpretací a aplikací zákona, jak byla provedena obecnými soudy včetně soudu dovolacího, a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a civilním soudům uložil otázku přerušení exekučního řízení posoudit znovu a způsobem, který bude pro něj příznivější.
Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti; žádné takové pochybení v daném případě neshledal. Přihlédl k tomu, že předmětem posouzení je ryze procesní otázka, zda se exekuční řízení daného typu přerušuje podle §14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb.; podle tohoto ustanovení platí, že pokud souběžně vedené exekuce postihují stejné nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nařízena nejdříve, přičemž ostatní exekuční řízení se přerušují. Obecné soudy dospěly k závěru, který Ústavní soud nemá důvodu považovat za ústavně nekonformní, že úprava zákona č. 119/2001 Sb. se pojmově týká výhradně souběhu více exekucí vedených za účelem uspokojení závazků povinného. V projednávané věci ovšem byla exekuce nařízena na základě specifické úpravy §348 o. s. ř. - za účelem rozdělení společné věci; k přerušení řízení podle §14 zákona č. 119/2001 Sb. v případech tohoto druhu nedochází.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu