ECLI:CZ:US:2016:4.US.3121.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3121/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. P. a A. P., zastoupených Mgr. Petrem Tišerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 4, směřující proti usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 4. června 2015, č. j. 38 T 20/2014-216, a Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2015, č. j. 12 To 339/2015-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla narušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výše uvedeným usnesením Okresní soud Praha - východ zamítl návrh stěžovatelů na obnovu řízení pro nenaplnění důvodů podle §278 trestního řádu; následnou stížnost napadeným usnesením Krajský soud v Praze zamítl.
Stěžovatelé byli shledáni vinnými a odsouzeni rozsudkem ze dne 30. dubna 2014 (č. j. 38 T 20/2014-112), jejich odvolání byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2014 (č. j. 13 To 302/2014-155) a dovolání odmítnuta usnesením ze dne 11. března 2015 (č. j. 4 Tdo 179/2015-25). Následně stěžovatelé podali dne 5. května 2015 návrh na obnovu řízení, v němž žádají provedení dalších důkazů; jejich návrh byl zamítnut napadeným usnesením soudu prvního stupně a odmítnut následným usnesením stížnostního soudu. Podle přesvědčení stěžovatelů soudy nedostály své povinnosti hodnotit a provádět důkazy i v jejich prospěch, čímž fakticky znemožnily prokázat nevinu stěžovatelů, kteří musí žít s "cejchem zločinců", což má společně se zápisem v rejstříku trestů dopad na jejich sociální situaci.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávní argumentace stěžovatelů se zúžila na pouhé konstatování průběhu řízení a jeho subjektivních vnímání, aniž by stěžovatelé uvedli, v čem mělo spočívat zkrácení v zaručených právech. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením; nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku (obnovy řízení) je rozděleno do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy, a následně samo obnovené řízení, které však nenastane, není-li v prvním řízení obnova povolena. Teprve ve druhém řízení je pak možnost vyvracet důkazy, na jejichž základě bylo vydáno předchozí rozhodnutí ve věci samé.
První fáze řízení probíhala před okresním soudem na základě návrhu stěžovatelů, kteří předložili pouze výhrady k hodnocení dříve předložených důkazů. Návrh na nové provedení výslechu svědka a listinných důkazů je jen opakováním jejich předchozí obhajoby; Okresní soud Praha - východ však tyto návrhy nepovažoval za zákonem požadované novum. Posouzení navržených důkazů je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady vyhodnotit, zda se jedná o skutečnosti významné či bezpředmětné. Soud prvního stupně i stížnostní soud srozumitelně a jednoznačně uvedly, proč nepovažují návrhy stěžovatelů za způsobilé k nařízení obnovy řízení a o co své závěry opírají. Nesouhlas stěžovatelů je sice pochopitelný, nicméně není způsobilý opodstatnit ústavní stížnost. Přitom stěžovatelé ani ve stížnosti netvrdí, že by jejich návrhy měly přinést na věc nový pohled.
Podle okresního soudu se tedy nejednalo o soudu dříve neznámé podněty, ale jen o nové popsání či zopakování již známých okolností, jež stěžovatelé předložili v důsledku neúspěchu v řízení ve věci samé po marném vyčerpání všech "základních" opravných prostředků. Opakovaně tak učinily ve stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu, avšak ani krajský soud neshledal důvodnost jejich návrhu, což rovněž řádně odůvodnil. Stěžovatelé ani v ústavní stížnosti neuvedli nic, co by svědčilo o tvrzeném porušení jeho zaručených práv, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu