ECLI:CZ:US:2016:4.US.3130.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3130/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jiřího Macka a 2) Hany Mackové, zastoupených Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, č. j. 26 Cdo 2543/2015-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 8. 2015, č. j. 26 Cdo 2543/2015-140, odmítl dovolání stěžovatelů proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 18. 12. 2014, č. j. 40 Co 769/2014-92, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 40 Co 769/2014-103, podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolání směřovalo proti usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, v exekuční věci oprávněné České kanceláře pojistitelů, proti stěžovateli 1) jako povinnému, za účasti stěžovatelky 2) - jako jeho manželky.
Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelé brání ústavní stížností ze dne 21. 10. 2015, ve které navrhují, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení. Namítají zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřují v tom, že exekuční soudy při posouzení návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce řádně nezohlednily závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/13, a v něm vymezených pravidel pro uložení povinnosti vlastníku vozidla platit příspěvky do garančního fondu spravovaného Českou kanceláří pojistitelů.
Ústavní soud nejprve ohledně náležitostí ústavní stížnosti zkonstatoval, že byla podána včas a osobami oprávněnými, přičemž stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; k zásahu do činnosti obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Nejvyšší soud nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů, pokud dovolání odmítl podle zákonného ustanovení, které stanoví nepřípustnost dovolání v tzv. bagatelních věcech, u nichž je předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Stěžovatelé naplnění podmínky nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ostatně nezpochybňují a svoji argumentaci směřují výhradně k meritu věci projednávanému nikoliv před exekučními soudy, nýbrž v předcházejícím řízení před soudem nalézacím, v němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2013, č. j. 24 C 127/2013-71.
Stěžovatelé brojí výslovně a výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání pro nepřípustnost, jinými slovy proti aplikaci §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na jejich věc. Nedomáhají se zrušení předcházejících rozhodnutí exekučních soudů, jimiž bylo negativně rozhodnuto o jejich návrhu na zastavení exekuce, a to ani petitem, ani argumentací předestřenou v ústavní stížnosti. Setrvávají v obecné rovině tvrzení o tom, že exekuční soudy dostatečně nezohlednily závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (N 48/72 SbNU 543), dostupný na http://nalus.usoud.cz.
Stěžovatelé však především opomíjejí, že k posouzení meritu věci, tedy povinnosti doplatit dlužný příspěvek do garančního fondu spravovaného Českou kanceláří pojistitelů podle §24c zákona č. 168/1999 Sb., v tehdy účinném znění, byl příslušný nalézací Okresní soud v Olomouci, který rozhodoval v odlišném řízení a z jehož pravomocného rozsudku jako exekučního titulu exekuční soudy vycházely, aniž by jej byly oprávněny meritorně přehodnocovat. Stěžovatelé přitom neuvádějí, jak a zda vůbec se proti rozsudku (prvostupňového) nalézacího soudu bránili opravnými prostředky, ani z jakých konkrétních skutečností dovozují jeho nezákonnost.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu