ECLI:CZ:US:2016:4.US.3139.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3139/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Z. K., v současné době ve Věznici ve Valdicích, zastoupeného Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 6 Tdo 460/2015, Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2014, sp. zn. 10 To 89/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2014, sp. zn. 4 T 20/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §173 odstavců 1 a 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, trestného činu padělání veřejné listiny podle §348 odstavce 1 trestního zákoníku a trestného činu krádeže podle §205 odstavce 1 písmeno b) a odstavce 4 písmeno c) trestního zákoníku, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání proti rozsudku Vrchní soud v Praze zamítl; dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že nalézací soud neprovedl dokazování ve věci řádným způsobem vedoucím ke komplexnímu zjištění skutkového stavu. Soud provedené důkazy interpretoval deformovaně, což vedlo k nesprávnému závěru o vině a trestu. Stěžovatel se k trestnému činu loupeže doznal; soud však nesprávně vyhodnotil vzniklou škodu, neboť stěžovatel odcizil cca 1,5 kg zlata, což při výkupní ceně představuje škodu přibližně 637 500 Kč. Soud však dospěl k závěru, že cena uloupených šperků dosáhla hodnoty 9 239 108 Kč; znalkyně přitom cenu určila i na základě sdělení majitelů zlatnictví a starožitnictví. Pokud se týká trestného činu krádeže, má stěžovatel za to, že u nalézacího soudu se nepodařilo dostatečně prokázat, že právě stěžovatel byl pachatelem tohoto trestného činu a v ústavní stížnosti zhodnotil svědecké výpovědi jako nevěrohodné. Stěžovatel dále považuje nalézací soud za zaujatý, neboť si nepřípustně o stěžovateli (i jeho spoluodsouzeném bratrovi) učinil obrázek "migrujícího zločince"; na tomto základě pak Městský soud v Praze dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil uvedené trestné činnosti. Odvolací soud pak závěry soudu nalézacího akceptoval, aniž se jimi blíže zabýval. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiných než dovolacích důvodů. Za dané situace má stěžovatel za to, že je na místě napadená rozhodnutí zrušit
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí vyvolávat reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena naříkaná práva - v projednávaném případě to však nezjistil.
Stěžovatel byl společně se svým bratrem shledán vinným z trestného činu loupeže, samostatně pak pro trestný čin krádeže a padělání dokladů. Jak je z odůvodnění napadených rozhodnutí patrné, k prvnímu jednání se doznal, byť nesouhlasil s výší způsobené škody, krádež popíral a padělaného dokladu opakovaně užil v obchodním styku i vůči Policii ČR. Námitky, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, jsou pak, jak se dále z napadených rozhodnutí podává, pouze opakováním jeho obhajoby v řízení před nalézacím soudem i v odvolání. Soud prvního stupně důkladně popsal důvody, které jej vedly k vydání rozsudku, popsal, jaké důkazy provedl a odůvodnil, k jakým na jejich základě dospěl závěrům. Vrchní soud přezkoumal rozsudek ve světle odvolacích důvodů a ani ten neshledal oprávněnost námitek stěžovatele. Dostatečně reflektoval i zásadu danou v čl. 4 Ústavy ČR, podle které jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a zabýval se i otázkou, zda nalézací soud v řízení neporušil některá zaručená práva stěžovatele. Nejvyšší soud pak posoudil dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek zcela v souladu s trestním řádem a příslušnou judikaturou.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k tvrzenému zásahu do zaručených práv a svobod stěžovatele, který neuvedl nic, co by podporovalo jeho tvrzení o tom, že soudy vybočily z mezí daných jim trestním řádem. Soudy tak dostály limity ve smyslu čl. 2 odstavce 2 Listiny (též čl. 2 odstavec 3 Ústavy ČR), podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem; pokud přitom dospěly k závěru, který stěžovatel neakceptuje, nejedná se o porušení jeho zaručených práv. Tvrzené porušení presumpce neviny (čl. 40 odstavec 2 Listiny) pak stěžovatel nesprávně směšuje se závěry soudu, který na základě řádně provedeného řízení (čl. 36 Listiny) dospěl k přesvědčení o jeho vině, a v důsledku toho mu uložil příslušný trest (čl. 39 Listiny).
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítl.
Nad rámec věci poukazuje Ústavní soud na §72 odstavec 6 zákona o Ústavním soudu, jímž je stěžovateli uložena povinnosti zaslat Ústavnímu soudu kopii rozhodnutí o posledním opravném prostředku. V mnoha případech jsou, zcela racionálně, předloženy i kopie dalších rozhodnutí ve věci. Účel tohoto opatření spočívá v tom, že Ústavní soud získá bezprostředně a okamžitě nezaměnitelnou informaci o věci, přičemž se s ohledem na potřeby stěžovatele nevyžaduje originál rozhodnutí. Očekávání Ústavnímu soudu však spočívá v tom, že zaslaná kopie bude čitelná a úplná. Pokud je zaslána v místy nečitelné či nekompletní podobě, případně jsou některé stránky duplicitní, komplikuje takový postup minimálně rychlost vyřízení věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu