ECLI:CZ:US:2016:4.US.3165.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3165/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti 1. Josefa Boříka a 2. Štěpánky Boříkové, společně zastoupených JUDr. Kateřinou Malmstedt, advokátkou se sídlem v Černošicích, Ostružinová 1794, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3010/2015-211, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 28 Co 115/2014-140, a Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 6. 2013, č. j. 303 C 44/2012-98, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 27. 10. 2015 doručeno podání, které stěžovatelé doplnili 20. 11. 2015 tak, že splňuje formální náležitosti stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelé se domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými obecné soudy rozhodly v jejich neprospěch. V řízení byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům kupní cenu, k jejíž úhradě se zavázali kupní smlouvou. Stěžovatelé považují rozhodnutí obecných soudů za nesprávná v takové míře, že se jimi cítí být dotčeni na základních právech zakotvených čl. 1, 11, 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Podáním ze dne 29. 1. 2016 stěžovatelé doplnili stížnost o návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Vedlejší účastníci byli vlastníky pozemků, o jejichž část jevili stěžovatelé zájem. Bylo dohodnuto, že vedlejší účastníci své pozemky rozdělí, část přiléhající k pozemkům stěžovatelů koupí stěžovatelé a zbylou část jiní sousedé. Kupní smlouva mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky byla uzavřena formou notářského zápisu a obsahovala zmínku, že finanční prostředky získají stěžovatelé z bankovního úvěru, o kterém zatím s bankou jednají. Banka však úvěr stěžovatelům neposkytla a stěžovatelé na úhradu kupní ceny jiné finanční prostředky neměli. Z toho důvodu nejprve s vedlejšími účastníky dohodli odklad splatnosti kupní ceny a posléze se od kupní smlouvy pokusili odstoupit pro finanční tíseň. Odstoupení od smlouvy však vedlejší účastníci nepovažovali za účinné, neboť možnost odstoupit od smlouvy pro neposkytnutí úvěru nebyla sjednána, a zaplacení kupní ceny se domáhali soudní cestou. Obecné soudy žalobě vedlejších účastníků vyhověly.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů a se způsobem, jakým řízení probíhalo. Především se soudy podle jejich názoru měly zabývat ex officio otázkou, zda není kupní smlouva absolutně neplatná, a pakliže by dospěly k názoru, že není, předkládají několik vlastních právních úvah směřujících k závěru, že nejsou povinni kupní cenu zaplatit.
Ústavní soud vyžádal k posouzení stížnosti vyjádření dotčených soudů i vedlejších účastníků a dospěl k jednoznačnému závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s právními závěry vyslovenými obecnými soudy a dotčená ústavně zaručená práva vykládají stěžovatelé značně nad rámec jejich skutečné podstaty. Stěžovatelé nesouhlasí s průběhem dokazování, vyčítají soudům, že neprovedly jimi navržené důkazy a z vlastní iniciativy nezkoumaly případnou absolutní neplatnost kupní smlouvy. Sami však na některé důvody, pro které by smlouva mohla být absolutně neplatná, poukazují až v ústavní stížnosti. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že civilní sporné řízení je ovládáno primárně zásadou projednací, a až na výjimky nelze na soudy v tomto smyslu přenášet odpovědnost za neúspěch ve sporu. Rovněž se ve sporném řízení uplatňuje zásada zákonné koncentrace a stěžovatelé jsou povinni tvrdit všechny rozhodné skutečnosti již před nalézacím soudem. Za situace, kdy stěžovatelé některé argumenty v této fázi řízení nepřednesli a učinili tak až v ústavní stížnosti, nelze přičítat jejich neúspěch ve věci nedostatečné činnosti soudů.
Obecné soudy věc řádně projednaly, logicky zdůvodnily, proč rozhodly v neprospěch stěžovatelů a v odůvodnění napadených rozhodnutí nebyly shledány žádné ústavněprávní deficity. Obecným soudům nelze vytknout ani to, že by se po věcné stránce dobraly závěrů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním; nelze shledat opodstatněnými pochybnosti o nestrannosti soudů, jež stěžovatelé nabývají v důsledku neprovedení některých jimi navržených důkazů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, jestliže z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Právě naznačené však odvolacímu soudu vytknout nelze, a proto dospěl Ústavní soud k závěru, že přezkumem napadeného rozhodnutí by překročil své pravomoci.
Nepříznivá majetková situace stěžovatelů vznikla podle zjištění obecných soudů jako důsledek jejich svobodného rozhodnutí zavázat se k plnění, ke kterému ovšem neměli v den splatnosti dostatek prostředků. Ústavní soud však zde není od toho, aby vzniklou situaci napravoval ze své pozice zásahem do rozhodovací činnosti obecných soudů a ochraňoval tak stěžovatele před důsledky jejich neuváženého konání. Stěžovatelé si museli si být vědomi toho, k čemu se zavazují svým svobodným a autonomním jednáním, jakkoliv je jeho následný dopad do jejich životních poměrů vážný.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti, který byl podán spolu s ústavní stížností, a jako takový sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu