ECLI:CZ:US:2016:4.US.3170.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3170/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti města Bruntál, se sídlem v Bruntále, Nádražní 994/20, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1340/2C, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2015, č. j. 28 Cdo 2518/2015-192, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 8 Co 735/2013-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavci 1 a v čl. 37 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. března 2013, č. j. 8 C 29/2012-78, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku uvedené parcely. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 8 Co 735/2013-101, rozsudek okresního soudu potvrdil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. června 2014, č. j. 28 Cdo 1263/2014-126, rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl následně rozsudek Okresního soudu v Bruntále změněn tak, že se určuje, že vlastníkem specifikované nemovitosti (pozemkové parcely) je žalobce (výrok I.) a žalovaný (stěžovatel) je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 23 511 Kč (výrok II.), a dále, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 46 487 Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že po celou dobu řízení poukazoval na fakt, že předmětná nemovitost na něj mohla, i při zpochybnění nabytí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přejít v důsledku vydržení. Tuto otázku však řešil jen okresní soud, který konstatoval pouze nedostatek dobré víry. Odvolací soud v napadeném rozsudku považuje závěry nalézacího soudu za úplné; ohledně nedostatku dobré víry odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 1404/13. Podle stěžovatele však citovaný nález na danou věc nedopadá. Ústavní soud se zde zabýval vydržením státem, který majetek odňal, aby jej následně zákonem 172/1991 Sb. navrátil, přičemž nesl odpovědnost za vedení evidence. Stěžovatel je však subjektem soukromého práva (obcí), která neměla pravomocí odebírat pozemky ani povinnost vést jejich evidenci - případný by proto byl nález sp. zn. I. ÚS 2166/10. Stěžovatel uvádí, že opakovaně poukazoval na to, že předmětný pozemek užívala Česká republika až do 1. června 1994, kdy bylo vlastnické právo připsáno právě stěžovateli, který nemovitosti užíval až do roku 2010, kdy se o něj, jakožto historický majetek, přihlásil žalobce.
Stěžovatel má tedy za to, že 16 let držel nemovitosti v dobré víře a zástupce žalobce sám konstatoval, že povědomí o historickém majetku získal teprve v roce 2006, tedy až po 12 letech od zápisu vlastnického práva stěžovatele. Stěžovatel dále poukazuje na fakt, že soudy pominuly i další skutečnosti, které byly povinny zohlednit, například funkční propojení pozemků a staveb na nich či přiléhajících.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 8 C 29/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak je z rozsudku Okresní soud v Bruntále patrné, ten se důkladně zabýval otázkou dobré víry stěžovatele a důvodností žaloby na určení vlastníka předmětných nemovitostí. Důvodem, pro který přesto žalobu zamítl, byl fakt, že předmětná nemovitost byla vytvořena z nemovitostí, na něž měl žalobce jasný historický nárok, avšak pro změny hranic a značení pozemků nebylo najisto postaveno, z jakých všech parcel je předmětný pozemek vytvořen. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že vlastnictví nemohlo přejít na žalobce pro nesplnění dalších zákonných podmínek. Nesprávnost tohoto závěru vedla Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku a k novému řízení. Následně krajský soud po novém dokazování přisoudil předmětné nemovitosti žalobci.
Jak v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. března 2013 (č. l. 81), tak i v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2014 (č. l. 162), se soudy zabývaly otázkou vydržení a jednoznačně uvedly, že stěžovatel získal zapsání vlastnického práva k nemovitostem, o nichž měl od počátku povědomí, že se jedná o historické území jiné obce, která se měla osamostatnit odloučením právě od stěžovatele; otázku dobré víry proto soudy hodnotily v souladu s platným právem, a není proto pravda, že by se námitkami stěžovatele dostatečně nezabývaly. Pokud stěžovatel není s těmito závěry spokojen, neznamená to zkrácení v jeho právu vlastnit (čl. 11 odstavec 1 Listiny). V průběhu řízení ve věci pak nedošlo ani ke zkrácení v právu na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odstavec 3 Listiny), jak stěžovatel namítal. Soudy se jeho argumenty zabývaly, avšak nedospěly k závěru o jeho vlastnickém právu. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy; svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu