ECLI:CZ:US:2016:4.US.3195.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3195/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti ASEKOL a.s. se sídlem Československého exilu 2062/8, Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 9 As 267/2014-57, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014 č. j. 11 A 130/2011-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že Městský soud v Praze stěžovatelku adresně nevyrozuměl o probíhajícím soudním řízení a Nejvyšší správní soud odepřel soudní ochranu stěžovatelky pro opožděnost.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je právnickou osobou, která provozuje kolektivní systém podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"). Ve smyslu §37n odst. 3 zákona o odpadech podala stěžovatelka dne 12. 10. 2005 návrh na zápis kolektivního systému pro zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností ze skupin 3, 4 a 7 do Seznamu výrobců elektrozařízení podle §37i zákona o odpadech (dále jen "Seznam"). O den dříve, tedy dne 11. 10. 2005 podal obdobný návrh provozovatel konkurenčního kolektivního systému (REMA Systém, a.s.), který vystupuje v řízení před Ústavním soudem v pozici vedlejšího účastníka. Dne 22. 12. 2005 vydalo Ministerstvo životního prostředí rozhodnutí č. j. 5193/ENV/720/05, kterým stěžovatelku zapsalo do Seznamu, aniž by vedlo společné řízení o obou podaných návrzích. Vedlejší účastník podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 10. 3. 2006 č. j. 1420/M/06, 18930/ENV/06. Městský soud v Praze zrušil toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 17. 12. 2010 č. j. 7 Ca 118/2006-165. Kasační stížnosti, které byly podány proti tomuto rozsudku, byly zamítnuty, případně odmítnuty rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011 č. j. 3 As 8/2011-287.
Ústavní soud dále ze spisového materiálu zjistil, že Městský soud v Praze ve v záhlaví označeném rozhodnutí došel k závěru, že ministr životního prostředí v rozhodnutí ze dne 25. 5. 2011 č. j. 5193/ENV/720/05 nerespektoval předchozí rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Ministerstvo životního prostředí zejména nevedlo společné řízení o žádosti stěžovatelky a žádostech dalších provozovatelů kolektivních systémů, kteří shodně žádali o zápis systému financování nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností ze skupin 3, 4 a 7. Městský soud v Praze zrušil v záhlaví označeným rozsudkem výrok II. rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 25. 5. 2011 č. j. 5193/ENV/720/05. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o rozkladu vedlejšího účastníka proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 12. 2005 č. j. 5193/ENV/720/05 tak, že výrokem I. byly zrušeny části výroků A1 a A2 prvostupňového rozhodnutí, které se týkaly nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácnosti ze skupiny 3, a výrokem II. bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl pro opožděnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud žádné vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Postup Nejvyššího správního soudu, který odmítl její kasační stížnost pro opožděnost s odkazem na ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s., nepovažuje Ústavní soud za rozporný s požadavky ústavního pořádku České republiky, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces. Nejvyšší správní soud důkladně konfrontoval své závěry ohledně způsobu vyrozumění osob zúčastněných na řízení a dodržení lhůty pro podání kasační stížnosti nejen se svojí dosavadní judikaturou v obdobných věcech (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2007 č. j. 1 As 1/2007-104, rozsudek ze dne 5. 8. 2010 č. j. 7 Afs 6/2010-201 nebo usnesení ze dne 21. 12. 2011 č. j. 1 As 115/2011-168, dostupné na http://www.nssoud.cz), ale též se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 263/06 nebo III. ÚS 2461/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, nebyly splněny předpoklady pro projednání ve smyslu §42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatelka sice kasační stížnost podala, ale učinila tak neregulérně (opožděně), v důsledku čehož nemohla být meritorně projednána. Takovou situaci je pak logicky nevyhnutelné postavit naroveň té, kdy kasační stížnost nebyla podána vůbec. Pokud tedy stěžovatelkou nebyla řádně podána kasační stížnost, neboť byla podána opožděně, ústavní stížnost proti rozhodnutí městského soudu není ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zdůrazňuje, že Městský soud v Praze v rámci soudně správního přezkumu nerozhodl věcně, ale jen rušil napadené rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu správnímu řízení s tím, že nového společného řízení se má účastnit také stěžovatelka, a to dokonce jako účastník řízení. V dalším řízení bude mít stěžovatelka možnost svá práva realizovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu