ECLI:CZ:US:2016:4.US.3208.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3208/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem Liberec, Vysoká 149/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 5 Tdo 536/2015-47, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. 3 To 55/2014 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. 7 T 22/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dohledem, a trest zákazu činnosti v oboru účetnictví v trvání osmi roků. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně byla podjatá a že měla být z projednávání a rozhodování věci vyloučena. Toto své tvrzení opírá o skutečnost, že stejná předsedkyně senátu rozhodovala i ve věci odsouzené I. E., a v průběhu tohoto řízení vyjádřila přesvědčení, že stěžovatelka se na stejné trestné činnosti podílela jako spolupachatelka, načež dala státnímu zastupitelství pokyn, aby bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání.
Stěžovatelka dále uvádí, že orgány činné v trestním řízení svým postupem obcházely zákon, neboť proti ní zahájily trestní stíhání až poté, co došlo k odsouzení I. E., přestože již v průběhu trestního řízení proti I. E. věděly o míře účasti stěžovatelky na předmětném skutku. Stěžovatelka poukazuje i na další procesní pochybení, k nimž mělo dojít v průběhu trestního stíhání, jež proti ní bylo vedeno, konkrétně že výslechy dvou svědkyň (pracovnic Finančního úřadu v Mnichově Hradišti) byly absolutně neúčinným důkazem, že jeden ze znaleckých posudků podala osoba, která není v seznamu znalců, a že další ze znalců nebyl řádně ustanoven.
Stěžovatelka dále zpochybňuje skutkové a právní závěry, k nimž dospěly trestní soudy ohledně její účasti na pokusu neoprávněně uplatnit nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, mj. uvádí, že jednání, kvůli němuž byla odsouzena, nemohlo být posuzováno jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ale maximálně jako příprava, která však u tohoto činu není trestná. Stěžovatelka soudům rovněž vytýká, že výrok o trestu byl zcela nedostatečně odůvodněn.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že většinu výše uvedených námitek stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení a že polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Je proto třeba primárně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na napadené usnesení Vrchního soudu v Praze (srov. l. 6-14) a na napadené usnesení Nejvyššího soudu (srov. l. 3-7), ve kterém je většina námitek stěžovatelky spolehlivě vyvrácena, ať již jde o zákonnost provedeného svědeckého a znaleckého dokazování, právní posouzení stíhaného skutku jako pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaného ve spolupachatelství či o otázku výměry trestu. Ústavní soud nepovažuje za potřebné k argumentaci uvedených trestních soudů cokoli dodávat, protože ji považuje za správnou a úplnou. Stěžovatelka navíc ve své ústavní stížnosti s touto argumentací soudů nijak nepolemizuje, resp. na ni vůbec nereaguje a pouze opakuje své námitky ve stejné podobě, v jaké je prezentovala v průběhu trestního řízení.
Pokud jde o námitku týkající se údajné podjatosti předsedkyně senátu nalézacího soudu, tedy Krajského soudu v Praze, opět je třeba nejprve odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (l. 14-15), ze kterého vyplývá, že v postupu nalézacího soudu se nevyskytly žádné skutečnosti, které by vznesenou námitku podjatosti předsedkyně senátu ospravedlnily, a že trestní věc stěžovatelky byla přidělena zákonnému soudci zcela v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Praze. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je dále zřejmé, že stěžovatelka v rámci hlavního líčení sice namítla podjatost předsedkyně senátu, avšak poté, co byla tato její námitka rozhodnutím soudu prvního stupně odmítnuta, stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí nepodala stížnost, byť trestní řád v ustanovení §31 odst. 2 podání stížnosti proti takovému rozhodnutí připouští.
Je proto třeba konstatovat, že v části týkající se podjatosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka v tomto ohledu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud přesto považuje za vhodné alespoň stručně podotknout, že pokud stěžovatelka na podporu své námitky podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94, jde o diametrálně odlišnou situaci. V nyní posuzované věci totiž nedošlo k žádnému osobnímu konfliktu mezi předsedkyní senátu Krajského soudu v Praze a stěžovatelkou (či jejím právním zástupcem). Nastala pouze zcela běžná situace, kdy tato předsedkyně senátu při projednávání trestní věci obžalované I. E. dospěla k závěru, že se na dané trestné činnosti podílela i další osoba, a to stěžovatelka. Předsedkyně senátu pak pouze splnila svou zákonnou povinnost (srov. §8 odst. 1 trestního řádu) oznámit státnímu zástupci skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu