ECLI:CZ:US:2016:4.US.3220.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3220/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Aleše Klaudyho, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem Děčín, Tyršova 1434/4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014 č. j. 44 ICm 1191/2012, 103 VSPH 261/2013-54 (KSUL 44 INS 21548/2011) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015 č. j. 29 ICdo 15/2015-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel jako insolvenční správce dlužníka Josefa Chluma, navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv ve smyslu čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); čl. 90 a čl. 96 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 5. 2013 č. j. 44 ICm 1191/2012-37 zamítl žalobu, kterou se žalobce (LAURENCE AND PARTNERS LIMITED) domáhal vůči stěžovateli určení pravosti své pohledávky ve výši 750 000 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobce změnil Vrchní soud v Praze výše označeným rozsudkem rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl pro předčasnost (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že žalobce ve své přihlášce nevylíčil dostatečně rozhodné skutečnosti o uplatněné sporné pohledávce a neučinil tak ani v samotné žalobě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako bezpředmětné. Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu dovolacího řízení vzal věřitel přihlášku pohledávky zpět v rozsahu, který je předmětem řízení v tomto incidenčním sporu. Insolvenční soud vzal zpětvzetí přihlášky na vědomí usnesením ze dne 26. 6. 2015 č. j. KSUL 44 INS 21548/2011-P3-4, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2015. V rozsahu zpětvzetí skončila věřitelova účast v insolvenčním řízení (§184 odst. 1 poslední věta zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"). Spor o určení pravosti a výše pohledávky, jejíž přihlášku vzal věřitel zpět, tak ztrácí smysl.
Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud neúčelně zastavil řízení pro předčasnost z důvodu nedostatečného vyplnění formuláře přihlášky pohledávky. Podle stěžovatele nebyl formulář přihlášky pohledávky vyplněn tak, že by bylo zcela druhově nejasné, čeho se věřitel domáhá a z jakého právního titulu. Předmět sporu byl zřejmý jak účastníkům řízení, tak soudu prvního stupně. Náležitosti žaloby nejsou podle stěžovatele nikde podrobně definovány a žaloba tak může být velmi stručná. Stěžovatel namítá, že v dané věci nebyla žádná nejasná část pohledávky, která by odvolacímu soudu bránila rozhodnout ve věci samé. Odvolací soud mohl podle názoru stěžovatele bez dalšího rozhodnout jak o důvodnosti či nedůvodnosti popření ze strany insolvenčního správce a otázku spornosti pohledávky věřitele pravomocně ukončit. Postupem soudů došlo k nedůvodnému prodlužování nejistoty věřitelů ohledně toho, jaký bude jejich podíl na peněžních prostředcích rozdělovaných mezi věřitele v rámci insolvenčního řízení. Stěžovatel dále nesouhlasí s rozhodnutím soudů o nákladech řízení. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu umožnilo věřiteli "vyprostit se" z probíhajícího řízení, aniž by mu vznikla povinnost hradit náhradu řízení. Porušení majetkových práv stěžovatele bylo dále prohloubeno dovolacím soudem, který za situace faktického úspěchu stěžovatele v návaznosti na zpětvzetí sporné části pohledávky věřitelem nepřiznal stěžovateli ani náklady dovolacího řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, jeho úkolem není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavním právem, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Vrchní soud v Praze svůj závěr, že přihláška pohledávky žalobce svým obsahem neodpovídá požadavkům ustanovení §174 insolvenčního zákona, dostatečně srozumitelně odůvodnil. Poukázal mj. i na to, že žalobcem v přihlášce uváděné skutečnosti o důvodech vzniku sporné pohledávky nejsou dostatečně určité a individualizované, takže charakter žaloby, jíž se uplatňuje právo, nesplňuje, neboť neobsahuje úplné a určité vylíčení skutečností, z nichž žalobce pohledávky dovozuje. Zásah do ústavně zaručených práv nelze shledat ani v rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud zcela logicky a v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními odmítl dovolání stěžovatele jako bezpředmětné, neboť v průběhu dovolacího řízení vzal věřitel přihlášku pohledávky zpět v rozsahu, který byl předmětem řízení v daném incidenčním sporu.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14, IV. ÚS 3380/14 a další) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou ostatních soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu by mohlo dojít za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by závěry civilního soudu nebyly odůvodněny vůbec či nedostatečně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). K takovému excesu však v daném případě nedošlo.
Vrchní soud v Praze při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval podle §150 a §224 odst. 1 o. s. ř. a svůj závěr dostatečně odůvodnil. Dovolací soud pak konstatoval, že výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto a tím, že žalobce toto právo vůči insolvenčnímu správci nemá. Ani jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu