ECLI:CZ:US:2016:4.US.323.16.1
sp. zn. IV. ÚS 323/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti EURIKA, s. r. o., se sídlem ve Frýdlantu, Zámecká 442, zastoupené JUDr. Alicí Kubovou Bártkovou M.E.S., advokátkou se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, směřující proti usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - východ ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. ZN 1682/2015, a Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování Brandýs nad Labem ze dne 10. listopadu 2015, č. j. KRPS-27830-90/TČ-2015-011571, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Ústavy ČR.
Výše uvedeným usnesením policejního orgánu byla odložena trestní věc iniciovaná trestním oznámením stěžovatelky z toho důvodu, že se nejedná o podezření ze zločinu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. Napadeným usnesením státního zástupce byla zamítnuta následná stížnost stěžovatelky jako nedůvodná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že původně rozhodl policejní orgán již 30. dubna 2015, jeho rozhodnutí však bylo na základě stěžovatelčiny stížnosti státní zástupkyní dne 23. června 2015 zrušeno. Policejnímu orgánu byly uloženy závazné pokyny, ten jim však podle přesvědčení stěžovatelky zcela nevyhověl a vydal napadené rozhodnutí. Nejednání považuje stěžovatelka, společně s absencí dostatečného odůvodnění rozhodnutí, za porušení zákona (zejména §2 odstavec 5 a §134 trestního řádu). K tomu stěžovatelka poukázala na judikáty Ústavního soudu například sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 271/96, sp. zn. III. ÚS 103/99, sp. zn. IV. ÚS 219/03 či sp. zn. III. ÚS 376/03. Podle stěžovatelky měl státní zástupce napadeným rozhodnutím zmíněné vady pokrýt, jestliže se pokusil doplnit chybějící odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu, čímž měl porušit zásadu dvouinstančnosti rozhodování; z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i dalšími písemnostmi, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud s již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestního stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz). Dále Ústavní soud konstatuje, že i otázkou povinnosti účinného vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (třetí osobou), se zabýval podrobně, například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 (viz http://nalus.usoud.cz). Avšak ani ve světle zohledněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva není možno v právě projednávaném věci shledat stěžovatelkou tvrzená pochybení.
Stěžovatelka dovozuje nesprávnost rozhodnutí z faktu, že společnost, proti které její trestní oznámení směřovalo, jí neplatí řádně a včas, a tím se cítí jako oběť podvodu. Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, jakož i čl. 2 odstavci 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který stanoví zákon. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích svých zákonných kompetencí. Princip právní jistoty zaručuje neměnnost pravomocných rozhodnutí mimo zákonem stanovené případy, kdy je přezkum projevem jiného základního práva.
V postupu policie ani státního zastupitelství Ústavní soud neshledal pochybení namítané stěžovatelkou. Napadená rozhodnutí vydaly orgány veřejné moci zcela v rámci svých, zákonem svěřených kompetencí a svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Ani případné pokračování v trestním řízení by zjevně nemohlo bez dalšího vést k uspokojení požadavků stěžovatelky, která ve své ústavní stížnosti neuvedla nic, co by svědčilo o naříkaném zásahu do jejích zaručených práv.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu