ECLI:CZ:US:2016:4.US.3230.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3230/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti MgA. Svatavy Střelcové, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, č. j. 33 Cdo 3125/2015-244, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 2. 2015, č. j. 69 Co 357/2014-215, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014, č. j. 17 C 345/2013-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 17 C 345/2013-159, uložil stěžovatelce zaplatit Romanu Matějovi jako žalobci 652 072,50 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a synem stěžovatelky, neboť pohledávka ze smlouvy byla zajištěna jejím ručením. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 69 Co 357/2014-215, rozsudek okresního soudu změnil co do příslušenství pohledávky; v průběhu řízení usnesením ze dne 13. 11. 2014 zrušil rozsudek okresního soudu a řízení zastavil co do jistiny, neboť byla stěžovatelkou uhrazena a žaloba byla v této části vzata zpět. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 33 Cdo 3125/2015-244, odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
Proti usnesení dovolacího a rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 2. 11. 2015 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy odpovídajícím způsobem nevyhodnotily provedené důkazy a zejména nevyhověly veškerým důkazním návrhům stěžovatelky; Nejvyšší soud mimoto pochybil, pokud její dovolání odmítl z formálních důvodů.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Jeho úkolem je výhradně posuzovat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal.
Při projednání ústavní stížnosti je určující, že stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení splatila vlastní pohledávku (jistinu), jak jí bylo uloženo nalézacím soudem; žaloba byla v této části následně žalobcem vzata zpět a řízení zastaveno. Jinými slovy odvolací i dovolací soud byly povolány zabývat se přezkumem věci výhradně ve vztahu k rozhodnutí o příslušenství pohledávky, neboť co do jistiny předmět řízení odpadl; ve stejném rozsahu je při posouzení věci limitován rovněž Ústavní soud.
Obecné soudy se s nárokem žalobce na příslušenství pohledávky vypořádaly ústavně konformním způsobem. Vyšly ze znění smlouvy o půjčce a relevantního časového rámce, z něhož dovodily období, za která se syn nacházel v prodlení s dílčími částkami dluhu zajištěného ručením stěžovatelky. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti dokazování, na kterém nalézací soud založil skutková zjištění týkající se uzavření a platnosti vlastní smlouvy o půjčce, pak v této části nezbývá, než znovu podotknout, že po splacení dluhu v souladu s rozhodnutím nalézacího soudu byla žaloba v této části vzata zpět a řízení zastaveno; námitky směřující do této části řízení proto nemohou být předmětem řízení před Ústavním soudem, tak jako tomu bylo již před soudem odvolacím a dovolacím. Lze nicméně konstatovat, že i ve vztahu k příslušenství pohledávky obecné soudy vyšly z dokazování provedeného ve vztahu k vlastní smlouvě, včetně otázky rozsahu dokazování a (nalézacím soudem odůvodněným) zamítnutím dalších důkazních návrhů stěžovatelky. Dovolací soud pak v souladu s ústavními požadavky na svoji rozhodovací činnost odůvodnil, proč dovolání odmítl, neboť stěžovatelka primárně usilovala o přehodnocení skutkového stavu.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu