ECLI:CZ:US:2016:4.US.327.16.1
sp. zn. IV. ÚS 327/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 285/2011-577 ze dne 12. 6. 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 312/2015-627 ze dne 19. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a blíže nespecifikovaných ustanovení Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na změnu výchovy nezletilého syna tak, aby byl svěřen do střídavé výchovy rodičů.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že nezletilý byl na základě dohody rodičů, schválené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (ze dne 3. 8. 2010) svěřen do výchovy matky. Stěžovatel se v řízení u civilních soudů nejdříve domáhal svěření syna do své péče, posléze navrhl střídavou péči. Soudy jeho návrhu nevyhověly, neboť změna výchovy nebyla v zájmu nezletilého.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, není z něj patrný konkrétní důvod zamítnutí jeho návrhu a není řádně odůvodněn. Soud vycházel ze znaleckého posudku aktuálního v září 2014, ačkoliv rozhodoval až v červnu 2015. Stěžovatel poukazuje i na průtahy v řízení před tímto soudem. Namítá, že oba soudy nesledovaly zájem dítěte, kterým nepochybně je, aby bylo v péči obou rodičů. Upřednostnily výlučnou péči jednoho z rodičů před střídavou péčí, ačkoliv znalci dospěli k závěru, že nad péčí matky je třeba stanovit dohled. Stěžovatel má přitom stejné výchovné předpoklady jako matka, k synovi má silnou citovou vazbu a pravidelně se s ním stýká. Stěžovatel je přesvědčen, že syn v péči matky zaostává a změna výchovy na střídavou péči je tak naprosto nezbytná pro řádný vývoj dítěte. Skutečnost, že výtky vůči matce nebyly shledány důvodnými, nemůže být argumentem pro nevyhovění návrhu na změnu výchovného prostředí. Na podporu svých tvrzení poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1206/09 a I. ÚS 266/10.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud připomíná, že v projednávané věci nebylo prioritně řešeno, komu z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy. Civilní soudy pouze posuzovaly, zda ve vztahu k poměrům, za kterých bylo naposledy rozhodováno, vůbec došlo k podstatné změně poměrů z hlediska zájmu nezletilého, jež by opodstatňovaly změnu dosavadního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že pouhá skutečnost, že dítě v dosavadní péči jednoho z rodičů prospívá, resp. nebyla zjištěna závadnost dosavadní výchovy, sama o sobě není překážkou pro změnu výchovného prostředí, nicméně prioritou vždy zůstává zájem dítěte.
Ústavní soud se však neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle něhož je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné, nedostatečně odůvodněné a že soudy nesledovaly zájem dítěte. Z obsahu spisu vyplývá, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování a oba soudy se provedenými důkazy zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly. Zvažovaly argumenty obou rodičů, postoj kolizního opatrovníka, lékařské zprávy, zprávy pedagogicko-psychologické poradny, zprávu Centra -psychologicko sociálního poradenství Středočeského kraje, docházku nezletilého do mateřské školky a závěry společného znaleckého posudku vypracovaného dvěma znalci. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že výchovné schopnosti obou rodičů se jeví jako problematické, neboť jsou sníženy jejich dlouhodobým konfliktem. Vzájemné kritické postoje a těžké porozvodové konflikty negativně ovlivňují zdravotní stav nezletilého. Vývoj nezletilého je nevyvážený a opožděný zejména ve vývoji řeči a grafomotoriky. Nezletilý je v oblasti sociálního a emočního vývoje nezralý a trpí poruchou pozornosti. Znalci proto doporučili ponechání nezletilého v péči matky spolu s úpravou širokého styku s otcem. Pro ponechání v péči matky se vyslovil i nezletilý. Soud prvního stupně objasnil, že nepřistoupil k vypracování aktuálního znaleckého posudku, protože zdravotní stav nezletilého i jeho současný stav byl z provedených důkazů postaven na jisto. Doplnění dokazování a další výslech nezletilého by pro něj představoval nepřiměřenou zátěž. Soud zohlednil i mezi stranami nespornou skutečnost, že matka respektuje upravený styk otce se synem. Připomněl však i nevhodné chování otce, pokud se synem bez vědomí matky duplicitně navštěvuje odborné lékaře.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu a poukázal na to, že nebylo prokázáno tvrzení otce, podle něhož je nezletilý vývojově zaostalý v důsledku péče matky. Zdůraznil, že nezletilý trpí dlouhodobým konfliktem rodičů, který negativně ovlivňuje jeho celkový vývoj. Pokud jde o výrok, že se nad výchovou nezletilého ustanovuje dohled, krajský soud vrátil věc soudu prvního stupně, neboť takové řízení nebylo zahájeno a ani v tomto směru nebyla učiněna žádná zjištění.
Podle obou soudů tak důvody, které by svědčily pro změnu dosavadního výchovného prostředí, v řízení nevyšly najevo. S ohledem na zdravotní stav nezletilého, jeho nezralost, vývojové problémy a vyhrocené konfliktní vztahy rodičů, soudy shledaly jako optimální řešení ponechání nezletilého ve výchově matky.
Ústavní soud má za to, že oba soudy své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Soud prvního stupně se zabýval i judikaturou Ústavního soudu týkající se střídavé péče a zdůraznil nutnost respektování základního kritéria při rozhodování o výchově dítěte, kterým je zájem dítěte.
Ústavní soud i v této souvislosti zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15),
Ústavní soud tedy shledává, že závěry soudů, podle nichž nebyly dány podmínky pro rozhodnutí podle §909 obč. zák., neboť prozatím není v zájmu nezletilého, aby byla měněna dosavadní úprava poměrů rodičů k němu, nelze považovat za ústavně rozporné. Ústavní soud se ani neztotožňuje s názorem stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle něhož by střídavá výchova měla být pravidlem. Ústavní soud především zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15).
Ústavní soud považuje za nutné apelovat na oba rodiče, aby synovi vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí a aby jej netraumatizovali jejich osobními konfliktními postoji. Vývoji nezletilého především nijak neprospívá dlouhý spor nejbližších osob, do nějž je zatahován, navíc doprovázený zatěžujícími lékařskými a odbornými vyšetřeními event. dalšími znaleckými posudky.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud skutečně dojde k podstatné změně poměrů a nová úprava nebude pro nezletilého traumatizující.
K námitce na průtahy v soudním řízení Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru je nezbytné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V daném případě jde o postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (§174a). Jelikož stěžovatel tento procesní prostředek nevyužil, jde v této části o návrh nepřípustný. Námitka tzv. odeznělých průtahů v řízení, vznesená až v době, kdy řízení je již pravomocně skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěrům obou soudů, přijatým v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, respektujícím především zájem dítěte, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu