ECLI:CZ:US:2016:4.US.3282.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3282/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Olgy Pospíšilové, zastoupené Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem Lešetín VI/671, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2963/2015-116 ze dne 12. 8. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 59 Co 485/2014-86 ze dne 21. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. 7. 2014, č. j. 44 C 100/2014-61, zamítl žalobu, jíž se Realitní kancelář STING, s. r. o., se sídlem v Třinci domáhala po stěžovatelce zaplacení 68 970 Kč s příslušenstvím představující provizi ze zprostředkovatelské smlouvy, uzavřené se stěžovatelkou za účelem zprostředkování příležitosti uzavřít kupní smlouvu s případnými zájemci o koupi stěžovatelčiny bytové jednotky v katastrálním území Zlín.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením dovolání dle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud pochybil, neboť nepostupoval v souladu se zásadou posuzování obsahu podání účastníka podle jeho obsahu. Stěžovatelka dle svých slov vymezila dovolací důvod v podaném dovolání tak, aby dovolání bylo projednatelné, když odkázala zejména na rozhodovací praxi ohledně spotřebitelských smluv, formulářových ujednání a rozvedla, v čem se rozsudek odvolacího soudu odchýlil v daném konkrétním případě stěžovatelky od rozhodovací praxe. Skutečnost, že neuvedla přesnými formulacemi, která kritéria §237 o. s. ř. mají být naplněna, nemůže být dle jejího názoru projednání jejího dovolání na škodu, lze-li tato kritéria z obsahu dovolání jinak seznat. Pokud dovolací soud neposuzoval celý obsah dovolání a v podstatě se v odůvodnění jen zabýval větou odkazující na právní úpravu přípustnosti dovolání v §237 o. s. ř., pak podle mínění stěžovatelky nepostupoval v souladu se zákonem a věcným neprojednáním dovolání odňal stěžovatelce právo na soudní ochranu. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Pokud jde o výhrady stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nemají-li původ ve formálních či procesních vadách návrhu, lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně objasnil.
Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je značně kusé. Ústavní soud přitom ve své nálezové judikatuře dal několikrát najevo, že přestože dovolání neobsahuje výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, avšak tato informace z něj fakticky vyplývá, je Nejvyšší soud při posuzování dovolání povinen postupovat vstřícněji k právu dovolatele na soudní ochranu, neboli ve prospěch umožnění přístupu k soudu, tedy ve prospěch uplatnění subjektivních práv dovolatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014). Ústavní soud dal současně najevo, že jakkoliv jde v případě §243f odst. 3 věty prvé o. s. ř. (stručné odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání) o výjimku z ustanovení §157 odst. 2 a §169 odst. 4 o. s. ř., neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, přesto obecné konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Parafráze zákona s jednou hodnotící závěrečnou větou tedy nemůže sama o sobě obstát co do požadavků kladených na ústavně konformní odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 878/15 ze dne 16. 9. 2015).
Za této situace však Ústavní soud musil vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatelku na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jí příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v tomto případě.
Stěžovatelka totiž ve svém dovolání namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ohledně spotřebitelských smluv a formulářových ujednání, nicméně v této své argumentaci poněkud přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatelka ústavní stížností rovněž napadla, ale vůči němuž žádné konkrétní argumenty nevznáší, je postaveno na závěru, že v případě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi výše jmenovanou obchodní společností a stěžovatelkou o takový případ nešlo. Jinými slovy, krajský soud po zhodnocení obsahu smluvních ujednání konstatoval, že nerovnováha co do rozsahu a povahy práv a povinností obou smluvních stran absentuje, zejména v předmětné smlouvě scházelo zapovězené odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele (tedy stěžovatelky), přičemž smlouvou ani nebyla stěžovatelce uložena povinnost překračující rámec ustanovení §774 a násl. dříve platného občanského zákoníku, ani zde nebylo ustanovení, které by jednu ze smluvních stran nepřiměřeně zvýhodňovalo či naopak nezvýhodňovalo. Současně nejde ani o případ, kdy by takové ustanovení bylo v rozporu s dobrými mravy. Jediné ustanovení smlouvy, které odvolací soud shledal neplatným, byl čl. 13 týkající se sjednání nároku realitní kanceláře na provizi i po skončení zprostředkovatelské smlouvy. Jak ovšem krajský soud zdůraznil, žalobce uplatnil proti stěžovatelce nárok na provizi z důvodu uzavření kupní smlouvy ještě v době trvání zprostředkovatelské smlouvy, a to se zájemcem, který se s bytovou jednotkou seznámil právě prostřednictvím žalobce. Neplatné ustanovení čl. 13 tudíž na důvodnost žaloby mít vliv nemohlo (srov. str. 5 a násl. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Z uvedeného plyne, že takové dovolání by bylo nemohlo být ze své podstaty úspěšné, neboť odvolací soud posoudil rozporované části zprostředkovatelské smlouvy z hlediska dle spotřebitele nepřiměřených podmínek tak, že dospěl k závěru, že smlouva tyto ve skutečnosti neobsahovala. Sotva lze proto mluvit o odklonu odvolacího soudu od judikatury v otázkách spotřebitelských smluv a formulářových ujednání, když defekty, o nichž tato judikatura pojednává, nebyly odvolacím soudem v případě diskutované zprostředkovatelské smlouvy vůbec shledány. Stěžovatelka by byla mohla zpochybnit rozhodnutí krajského soudu jen polemikou s jeho konkrétními dílčími závěry, což jsou ovšem závěry skutkové, jejichž zpochybnění se v řízení o dovolání nelze úspěšně domáhat. Dlužno přitom poznamenat, že odvolací soud posuzoval danou zprostředkovatelskou smlouvu komplexně a dostatečně podrobně, a to s přihlédnutím ke všem rozhodujícím činitelům, které plynou z právních předpisů, ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, jakož i evropského práva (včetně zkoumání takových "detailů" jako velikost písma apod.). Jak již bylo řečeno, stěžovatelka žádné konkrétní námitky vůči rozsudku krajského soudu a jeho vývodům nevznesla (všechny směřovala výlučně proti odmítavému usnesení dovolacího soudu), tudíž Ústavní soud ani nemohl rozumně dospět k jinému závěru, než že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se ústavnímu pořádku nijak nevymyká.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu