ECLI:CZ:US:2016:4.US.3292.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3292/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky FALCO - systém, spol. s r. o., se sídlem v Chebu, Vrázova 2321/9, zastoupené JUDr. Jiřím Pavlíkem ml., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Karla Hynka Máchy 604/6, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 9. 2015, č. j. 15 C 71/2014-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 10. 11. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku nalézacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba ve věci úhrady nedoplatku faktury za zboží.
Napadeným rozsudkem mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky vyplývajících ze čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že soud nepostupoval v řízení předvídatelně. V jednání nařízeném po podání odporu proti platebnímu rozkazu shledal soud listinné důkazy přiložené stěžovatelem k návrhu na vydání platebního rozkazu nedostatečnými, nárok stěžovatele tak nepovažoval za prokázaný a žalobu zamítl; vydáním platebního rozkazu však dal soud podle stěžovatelky zřetelně najevo, že je za dostatečné považuje. Stěžovatelka se tedy v domnění, že soud disponuje dostatečnými podklady, nezúčastnila nařízeného jednání, v důsledku čehož byla připravena o procesní poučení podle §118a o. s. ř., na základě kterého by nedostatečná skutková tvrzení a neoznačené důkazy nepochybně doplnila.
Ústavní soud nejprve zkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti. Předmětem sporu před nalézacím soudem bylo zaplacení částky 9 409 Kč s příslušenstvím, tudíž jde z pohledu civilního procesu o tzv. bagatelní spor. Jak již Ústavní soud několikrát konstatoval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13), vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§202 odst. 2, §238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby v nich vydaná rozhodnutí byla i za cenu eventuálních vad dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. V principu tak platí, že Ústavní soud rozhodnutí bagatelního charakteru v právním smyslu zásadně nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, pak tehdy, když rozpor s ústavněprávními zásadami dosahuje zvlášť vysoké intenzity. Přesto považuje Ústavní soud za žádoucí, aby se vyjádřil k povaze některých souvisejících procesních otázek.
Vydání platebního rozkazu podle §172 o. s. ř. předchází pouze zběžné posouzení žaloby, při kterém se vychází zpravidla z tvrzení žalobce a z přiložených listin. Neprovádí se dokazování, tudíž se nezkoumá, zda předložené listiny prokazují žalobcova tvrzení dostatečným způsobem; k tomu dochází až během případného jednání ve věci. Ze samotného vydání platebního rozkazu lze toliko dovodit, že nejde o žalobu zjevně nedůvodnou a úvahy o dostatečnosti tvrzení či předložených důkazů v této fázi řízení nejsou namístě. Nelze také přehlédnout fakt, že platební rozkaz je oprávněn vydat samostatně vyšší soudní úředník a tak se stalo i v projednávaném případě. Závaznost závěru soudního úředníka učiněného po zběžném posouzení žaloby pro řízení nalézací by mimo jiné vedla k absurdní situaci - totiž že by soudce byl při rozhodování vázán úvahou vyššího soudního úředníka. Takový stav by však byl v příkrém rozporu nejen s požadavkem na nezávislost soudců, ale prakticky by zbytek řízení učinil zbytečným. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že procesní poučení podle §118a o. s. ř. jsou výsadou, kterou mají účastníci na jednání přítomní. Účast na jednání považuje Ústavní soud za základní slušnost a odročení jednání pouze za účelem procesního poučení nepřítomného účastníka (zvláště, jde-li o stranu žalobce) nepovažuje za vhodné, natož za nezbytné k zachování práva na spravedlivý proces.
Důvody, které nalézací soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou v odůvodnění rozsudku dostatečně vyloženy a napadenému rozhodnutí nelze v tomto směru ničeho vytknout. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu