ECLI:CZ:US:2016:4.US.3292.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3292/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti a) Š. K. a b) nezl. M. P. K., zastoupeného zákonnou zástupkyní Mgr. Šárkou Kulíškovou, oba právně zastoupeni JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Křemencova 1/185, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. července 2016 č. j. 25 Co 132/2016-493 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. února 2016 č. j. 0 Nc 1066/2014-301, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2016, napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými, podle jejich názoru byla porušena jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 12 (chránící nedotknutelnost obydlí), v čl. 32 (zajišťující ochranu práv rodičů, dětí a rodiny) a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (garantující právo na soudní a jinou právní ochranu, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zaručuje právo na spravedlivý proces), jakož i v čl. 90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 9. 2. 2016 č. j. 0 Nc 1066/2014-301 ve věci péče o nezletilého M. P. K., v řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte, svěřil nezletilého do péče otce P. K., a to na dobu před i po rozvodu manželství jeho rodičů (výrok I.), matce nezletilého uložil povinnost přispívat na jeho výživu pro dobu před i po rozvodu manželství částkou 2 900,- Kč měsíčně (výrok II.).
Okresní soud rozhodl na návrh otce nezletilého, jímž se domáhal úpravy péče a výživy svého nezletilého syna a navrhoval, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů s frekvencí střídání výchovného prostředí vždy po týdnu. V průběhu řízení otec nezletilého změnil svůj návrh tak, že navrhoval, aby byl nezletilý syn svěřen do jeho péče. Matka nezletilého polemizovala s návrhem otce, nesouhlasila s tím, aby byl nezletilý svěřen do péče otce a jednoznačně odmítla svěření nezletilého syna do střídavé péče obou rodičů. Za této situace soud přibral znalkyni z oboru školství, kultura, odvětví psychologie PhDr. Janu Mervartovou, která zpracovala znalecký posudek a byla v řízení rovněž vyslechnuta. Podle závěrů předmětného znaleckého posudku je to otec, který je více schopen respektovat rodičovská práva druhého rodiče a je více přístupný domluvě. Matka však rozhoduje svévolně a jedná i rozhoduje bez ohledu na zájem nezletilého syna.
Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., IV. a V. (výrok I.) a změnil jej ve výroku II. tak, že matce nezletilého M. P. uložil přispívat na jeho výživu pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů částkou 2 200,- Kč měsíčně (výrok II.).
Odvolací soud po doplnění dokazování souhlasil s názorem okresního soudu i ustanoveného opatrovníka nezletilého, že nejlépe vyhovujícím modelem výchovného prostředí nezletilého chlapce by byla střídavá péče obou rodičů, kterou však i s ohledem na svévolný odchod matky s nezletilým synem ze společné domácnosti nejprve do Hradce Králové a později do Prahy a s ohledem na probíhající rozvodové řízení rodičů nezletilého dítěte nelze realizovat. Tato objektivní nemožnost byla dána i značnou vzdáleností bydlišť obou rodičů a začátkem povinné školní docházky a v neposlední řadě i potřebou pevného a stabilního výchovného prostředí pro nezletilé dítě.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím namítají, že svěřením nezletilého do péče jeho otce nebyl sledován nejlepší zájem dítěte, ačkoli toto prvořadé hledisko při rozhodování v opatrovnických věcech je vždy zdůrazněno ve všech rozhodnutích Ústavního soudu, které se dotýkají této problematiky. Podle názoru stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí "důsledkem současného trendu devalvace mateřství v naší společnosti", neboť v nich prý oba soudy upřednostnily právo otce před právy nezl. dítěte, zcela neadekvátně zjistily skutkový stav projednávané věci, jestliže neprovedly návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování. Oba soudy údajně interpretovaly a aplikovaly v rozsudcích citované kogentní normy způsobem, který je v příkrém rozporu s cílem právní úpravy obsažené v občanském zákoníku a Úmluvě o právech dítěte. Oba soudy prý při svém rozhodování nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, odborná stanoviska k domácímu násilí a doporučení odborníků při úpravě péče a kontaktů "násilnických rodičů" s jejich dětmi, přičemž pominuly i respektovat přání nezletilého syna.
Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy nevěnovaly pozornost psychickému stavu nezletilého dítěte údajně dotčenému domácím násilím páchaným otcem na stěžovatelce, odmítly na návrh stěžovatelky nechat vypracovat revizní znalecký posudek z oboru psychologie a další znalecký posudek z oboru psychiatrie s ohledem na pokus o "demonstrativní sebevraždu otce". Stěžovatelka tvrdí, že veškeré ve věci provedené důkazy byly jednostranně hodnoceny ve prospěch otce nezletilého a naopak ty, které svědčily ve prospěch matky a dítěte, se "bagatelizovaly" a účelově vykládaly v jejich neprospěch. Oba soudy se prý nezabývaly návrhem stěžovatelky na určení výše výživného na nezletilé dítě na dobu do pravomocného rozsudku o rozvodu manželství rodičů nezletilého od doby podání návrhu, resp. ukončení vedení společné domácnosti.
IV.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, stanovených v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zatímco ústavní stížnost stěžovatelky ad a) návrhu byla shledána po formální stránce bezvadnou, v případě nezl. stěžovatele ad b) Ústavní soud konstatuje, že nezletilý není oprávněn k podání ústavní stížnosti a nemůže být pro tento úkon zastoupen svou matkou, protože v nyní projednávané věci (stejně jako v řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla) je zjevná kolize zájmů mezi stěžovatelkou a nezletilým stěžovatelem (k tomu srovnej závěry uvedené v usnesení ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 626/16 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě že jde o nezletilého syna stěžovatelky. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele pro nenaplnění podmínek zákona o Ústavním soudu, považoval Ústavní soud za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilému stěžovateli pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §29 o. s. ř.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že odmítnutí ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele pro nesplnění formálních podmínek a předpokladů neznamená, že nezletilé dítě zůstane bez ústavní ochrany jeho práv a oprávněných zájmů. Ve všech věcech týkajících se nezletilých dětí je vždy předním hlediskem nejlepší zájem dítěte (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a toto hledisko plně respektuje též Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu námitky stěžovatelky, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stejně jako v jiných skutkově obdobných věcech, týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, i v nyní projednávané věci Ústavní soud zasahuje do rozhodování obecných soudů jen případech skutečně extrémních; je tomu tak proto, že svěření nezletilého dítěte do péče jednomu z rodičů či do jejich střídavé péče je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Při rozhodování soudů o úpravě poměrů nezletilého dítěte je především na obecných soudech, aby při svém rozhodování náležitým způsobem zjistily skutkový stav každé věci, přičemž je jejich povinností respektovat individuální okolnosti případu a jsou povinny zjistit, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rodičů.
Ústavní soud si je vědom obtížnosti úkolu obecných soudů, které při rozhodování o tom, komu z rodičů svěří nezletilé dítě do péče a za jakých podmínek se tak stane, se musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, ani zájem dítěte. Zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovali oba rodiče, a to každý svým odpovídajícím dílem rodičovské role. Zájmem dítěte tedy nepochybně je, pokud je to možné a jsou k tomu splněny podmínky, aby bylo v péči obou rodičů (viz nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Takto chápaly potřeby nezletilého dítěte i oba obecné soudy, přesto však při zvážení všech individuálních okolností dospěly k závěru, že svěřit nezletilého M. P. do střídavé péče obou rodičů není možné, takže nezbývá než dítě svěřit otci.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že oba soudy nehodnotily provedené důkazy objektivně a se zřetelem k dalším souvislostem, které v průběhu řízení vyšly najevo. Z napadeného rozsudku okresního soudu i soudu odvolacího je zřejmé, že v průběhu řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování a takto zjištěné skutkové závěry byly dostatečnou oporou soudů pro rozhodnutí o podaném návrhu. Oba soudy se zabývaly jak výchovnými podmínkami a předpoklady obou rodičů, tak i jejich schopností dostát své rodičovské roli zodpovědně a citlivě přistupovat k potřebám nezletilého syna. V tomto směru vycházely nejen ze závěrů výše uvedeného znaleckého posudku, ale z jiných důkazů (zpráv praktických lékařů nezletilého, zpráv mateřské školy, kterou nezletilý navštěvoval i zpráv dalšího předškolního zařízení). Stanovisko nezletilého dítěte k otázce, u kterého z obou rodičů by v případě jeho svěření do péče jen jednoho rodiče bylo raději, je relevantní s ohledem na stupeň rozumové vyspělosti i psychického stavu nezletilého dítěte. V posuzovaném případě však jde o sedmileté dítě, jen velmi těžce se citově vyrovnávající s rozchodem svých rodičů, takže lze důvodně pochybovat o relevanci takového stanoviska.
Pokud soudy odmítly návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování vypracováním dalších znaleckých posudků, jimiž by byla zkoumána i psychika otce nezletilého, dostatečně vysvětlily, z jakého důvodu tyto návrhy považují za nadbytečné. Ústavní soud souhlasí s jejich názorem, že není v souvislosti s opatrovnickým řízením nutné zkoumat důvody rozpadu manželství rodičů nezletilého M. P., resp. odpovědět na otázku, který z nich byl horším manželem, ale účelem opatrovnického řízení je pouze posoudit, který z rodičů by byl vhodnějším a zodpovědnějším vychovatelem jejich nezletilého syna. Této své povinnosti oba soudy dostály, neboť při svém rozhodování vzaly v úvahu jak závěry jimi citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, tak i specifické okolnosti celé věci. Ústavní soud souhlasí s názorem těchto soudů, že nezletilému dítěti je v současné situaci nejvíce třeba zajistit stabilní, klidné a citově vstřícné výchovné prostředí s pevným režimem akceptované rodičovské autority.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti nezjistil ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost proto odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu