ECLI:CZ:US:2016:4.US.3293.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3293/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti Chemis engine a. s., se sídlem U Splavu 1448, Slavkov u Brna, IČ: 26216671, zastoupené JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem Tišnovská 167, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 517/2015-91 ze dne 13. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jež určilo, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 EC 161/2012 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 5. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "o. s. ř."). Dle přesvědčení stěžovatelky bylo postupem vrchního soudu, který se nijak nevypořádal s její námitkou věcné nepříslušnosti Okresního soudu ve Vyškově a věc z právního hlediska nesprávně posoudil, porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka považovala odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu za nedostatečné, neboť obsahuje toliko shrnutí vyjádření žalobkyně jakožto druhé strany sporu k otázce věcné příslušnosti a dále odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1955/2013, které však podle stěžovatelky nelze vztáhnout na projednávanou věc. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil, že výjimka z věcné příslušnosti krajských soudů, zakotvená v bodě 5. ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., se uplatní nejen na spory z platné nájemní smlouvy k nemovitosti, ale i na spory vyplývající z náhrady škody či spory z bezdůvodného obohacení, je-li nájemní smlouva neplatná. V tomto případě je nicméně žalobou požadováno vydání bezdůvodného obohacení, které měla stěžovatelka (v řízení žalovaná) získat bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Jak stěžovatelka opakovaně zdůraznila, mezi účastníky řízení k uzavření nájemní smlouvy nedošlo a vzniklý spor bylo tudíž nutno kvalifikovat jako spor o vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který dle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. přísluší rozhodovat krajským soudům. Stěžovatelka se v dané souvislosti ohradila proti tomu, aby s odkazem na nájemní vztah bylo předjímáno rozhodnutí ve věci, tj. aby jí byla uložena povinnost plnit dle žalobkyní předložených návrhů nájemních smluv, přestože soud již dříve seznámila s důvody, proč nepřistoupila k podpisu těchto smluv. Soudu prvního stupně stěžovatelka závěrem vytkla, že ji nevyzval k případnému doplnění námitky věcné nepříslušnosti a rovněž jí nezprostředkoval stanovisko žalobkyně k vznesené námitce.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu v civilním řízení, neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, nýbrž o rozhodnutí ryze procesní. S odkazem na dřívější praxi (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08) však uvádí, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto rozhodnutí, neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Stejně tak není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno.
Jádro stížnostního návrhu je soustředěno na dvě ústavněprávně významné otázky, a to na absenci řádného odůvodnění soudního rozhodnutí a na porušení práva na zákonného soudce v důsledku nesprávné aplikace a interpretace ustanovení upravujícího věcnou příslušnost soudu v civilním řízení.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu představuje řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jednu z klíčových složek práva na spravedlivý proces, přičemž možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti dle §104a o. s. ř. stanovenou v §169 odst. 2 o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455), obdobně též nález sp. zn. II. ÚS 2193/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 183/58 SbNU 605) či nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831) nebo nález sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. 12. 2011 (N 216/63 SbNU 479)].
Dle náhledu Ústavního soudu se nyní posuzovaná věc od výše zmiňovaných případů, kdy byl jeho derogační zásah nezbytný, odlišuje, neboť z napadeného usnesení je zřejmé, že vrchní soud alespoň v krátkosti uvedl, z jakého důvodu jsou k projednání podané žaloby příslušné okresní soudy, což považuje Ústavní soud za závěr, který je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. K tomu dlužno dodat, že kritika přijatého závěru v rovině práva podústavního není předmětem ústavněprávního posouzení ze strany Ústavního soudu, jestliže není obecným soudem provedený výklad právního rámce výrazem svévole. Že by šlo o tento případ interpretace práva, stěžovatelka ostatně netvrdí, nýbrž toliko předkládá svůj vlastní právní názor na řešení věcné příslušnosti soudu, jež opírá o odlišnou interpretaci dotčeného ustanovení. Nespokojenost stěžovatelky s právním posouzením věci, spojená se snahou dosíci jeho přehodnocení Ústavním soudem, není přitom způsobilá sama o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
V reakci na námitky stěžovatelky Ústavní soud připomíná, že ústavní imperativ plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny je podmíněn zákonem, jímž je v dané věci občanský soudní řád. Ten v ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 5. mezi výjimky ze stanovené příslušnosti krajských soudů řadí (bez zřetele k tomu, zda účastníci předmětného vztahu jsou podnikateli, a k tomu, jaká je povaha závazku) spory týkající se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Jestliže Nejvyšší soud v judikatuře dovodil, že uvedená výjimka se váže i k neplatné nájemní smlouvě, pak nic nemění na podstatě věci tvrzení stěžovatelky, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena nájemní smlouva žádná. Popsané případy spojuje totiž absence platného právního jednání a oba ve svém důsledku vedou ke vzniku sporu o vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nemovité věci, jehož výše se odvíjí od částky vynakládané obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných věcí (obvyklé nájemné - srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2578/98 ze dne 15. 6. 1999, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000). Z tohoto důvodu byly splněny předpoklady pro nastoupení účinků předvídaných v ustanovení §9 odst. 3 písm. r), bod 5. o. s. ř. Jiný výklad by byl v rozporu s vůlí zákonodárce, který zakotvením uvedené výjimky z příslušnosti krajských soudů mínil svěřit rozhodování sporů vyplývajících z užívání nemovitých věci v prvním stupni okresním soudům.
Neobstojí rovněž námitka stěžovatelky, že jí nebylo zprostředkováno vyjádření žalobkyně k námitce věcné nepříslušnosti okresního soudu. Zásada rovného postavení účastníků občanského soudního řízení, stejně jako princip "rovnosti zbraní", podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva sice vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyly však tyto maximy v právní věci stěžovatelky postupem obecných soudů nikterak prolomeny či zasaženy. Okresní soud konal v souladu s §104a o. s. ř., přičemž žádné zákonné ustanovení neukládá obecným soudům povinnost zaslat účastníkovi řízení opisy vyjádření protistrany k otázce věcné příslušnosti a ani z obecných zásad tuto dovozovat nelze. Pozornosti Ústavního soudu navíc neuniklo, že sama stěžovatelka se proti vytýkané nečinnosti soudu v ústavní stížnosti vymezuje jen v obecné rovině a ani k meritu věci nepředložila žádné nové argumenty, které by nebyly známy již v průběhu předchozího řízení. Souhrnně řečeno, není pochyb o tom, že obecné soudy poskytly stěžovatelce rovnocennou možnost k uplatnění jejích práv stejně jako žalobkyni, resp. Ústavní soud nenalezl ničeho, co by nasvědčovalo tomu, že byla v řízení jakkoliv znevýhodněna.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto její ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu