ECLI:CZ:US:2016:4.US.3306.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3306/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Michala Klepetáře, zastoupeným Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Mezibranská 579/7, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2016 č. j. 5 A 41/2012-250 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2016 č. j. 1 As 121/2016-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 35, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které v posuzované věci neposkytly ochranu právům a oprávněným zájmům stěžovatele zejména tím, že nepoložily Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") stěžovatelem navrhované předběžné otázky.
Z ústavní stížnosti a jejího doplnění, jakož i z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 5A 41/2012 Ústavní soud zjistil, že Úřad městské části Praha 22 rozhodl dne 15. 10. 2010 o změně umístění stavby "Obytný soubor Vivus Uhříněves". Proti tomuto rozhodnutí podalo Společenství vlastníků jednotek domu X. (dále jen "SVJ"), odvolání, které za SVJ podepsali Jakub Lehký (předseda výboru) a stěžovatel jakožto člen výboru. Podáním ze dne 6. 6. 2011 stěžovatel oznámil Magistrátu hlavního města Prahy (dále též "odvolací správní orgán"), že přistupuje jakožto druhý odvolatel do odvolacího řízení. Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 2. 1. 2012 č. j. S-MHMP 21378/2011/OST/Go/Vr následně k podanému odvolání SVJ změnil některé podmínky uvedené ve výroku prvostupňového rozhodnutí (výrok I), ve zbytku správní rozhodnutí potvrdil (výrok II) a stěžovatelovo odvolání zamítl jako opožděné (výrok III). Rozhodnutí o odvolání napadl stěžovatel správní žalobou. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2012 č. j. 5 A 41/2012-20-23 nepřiznal žalobě stěžovatele odkladný účinek (ústavní stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 2036/12). Následně Městský soud v Praze zamítl žalobu jako nedůvodnou a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry odvolacího správního orgánu a následně obou správních soudů. Sporná otázka, o kterou v posuzované věci jde, spočívá v tom, zda měl odvolací správní orgán projednat stěžovatelovo odvolání věcně, ačkoli bylo podáno až v řádu měsíců po uplynutí lhůty k podání odvolání. Ústavní soud ze spisu ověřil, že stěžovatel, ačkoli měl v územním řízení na prvním stupni postavení účastníka řízení podle §85 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), v něm aktivně nevystupoval sám za sebe, ale úkony činil jako zástupce SVJ. Odvolací správní orgán proto odvolání stěžovatele zamítl jako opožděné, neboť bylo samostatným procesním úkonem, který musel splňovat formální náležitosti, tedy i včasnost. Zákonnost uvedeného postupu odvolacího správního orgánu a jeho soulad se správním řádem a stavebním zákonem poté potvrdily i oba správní soudy.
Podstata argumentace stěžovatele je založena na tom, že Městský soud v Praze nepředložil SDEU předběžné otázky, které navrhoval ve správní žalobě. Ty se měly týkat zjišťovacího řízení ke stavebním záměrům, postavení SVJ i stěžovatele jako příslušníků dotčené veřejnosti ve zjišťovacím řízení a v navazujících řízeních o umístění a provedení stavby, povinnosti soudu přiznat žalobě odkladný účinek, neplatnosti veřejnoprávních smluv, podle kterých je stavba prováděna, a pochybností o nestrannosti právního zástupce stavebníka (osoby zúčastněné na řízení před obecnými soudy).
Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 a v něm uvedenou argumentaci považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť v dané věci soud nemohl přistoupit k věcnému přezkumu pro opožděnost odvolání.
Ústavní soud si je vědom, a to především s ohledem na ústavní stížností tvrzené porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, že účelem garance tohoto práva je zajistit jednotnou interpretaci norem komunitárního práva tak, aby bylo možno naplnit maximu rovnosti před zákonem. Ústavní soud však považuje argumentaci obou soudů za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud respektuje závěr správních soudů, že opožděným odvoláním stěžovatele byly dány meze rozhodování soudů, a nebylo tudíž možné domáhat se věcného přezkumu.
Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí (č. l. 253) řádně, srozumitelně a úplně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na položení předběžných otázek. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze za dané situace považovat nepoložení předběžných otázek SDEU ze strany Městského soudu v Praze za porušení práva na zákonného soudce.
Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení před správními orgány ani před soudy nebylo zpochybněno postavení stěžovatele jakožto účastníka územního řízení [tj. osoby, jejíž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno ve smyslu §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona]. Podle Ústavního soudu tedy nelze dovozovat, že by zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 39/2015 Sb., odpíral dotčené veřejnosti ve smyslu jeho ustanovení §3 písm. i) bod 1 právo napadat hmotnou anebo procesní zákonnost rozhodnutí a dosáhnout přezkoumání rozhodnutí soudem nebo příslušným správním orgánem.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu