ECLI:CZ:US:2016:4.US.3309.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3309/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Stanislavy Frimlové, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2015 č. j. 8 Ads 58/2015-67, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 1. 4. 2015 č. j. 52 Ad 6/2012-254 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 2. 2012 č. j. 635 622 0849/315-JS-obnovené řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Současně požaduje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správního orgánu a správních soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 26 odst. 3, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správního orgánu a následně obou soudů, které se podle stěžovatelky nedostatečně vypořádaly s jejími návrhy a hodnocenými důkazy při posuzování jejího nároku na invalidní důchod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení bylo v obnoveném řízení zrušeno její rozhodnutí ze dne 17. 3. 2011 č. j. 6356220849 a stěžovatelce byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 3 109 Kč měsíčně, který byl od 1. 1. 2011 zvýšen na částku 3 206 Kč měsíčně a od 1. 1. 2012 na částku 3 262 Kč měsíčně. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala přezkoumání zákonnosti tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
S ohledem na argumentaci stěžovatelky Ústavní soud připomíná, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení -posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým byl stěžovatelce přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí soudní judikaturu se pak zejména Nejvyšší správní soud zabýval konkrétními žalobními, resp. stížnostními body stěžovatelky v kasační stížnosti, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání došly oba soudy k závěru, že správní orgán nepochybil, když stěžovatelce přiznal invalidní důchod třetího stupně. Oba soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelky o zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv, který měl být způsoben tím, že soudy potvrdily závěr správních orgánů o splnění zákonných podmínek pro přiznání invalidního důchodu pouze pro invaliditu třetího stupně; k takovému zásahu nemohlo dojít ani vzhledem k rozsahu, v jakém byl pro účely řízení zjištěn a posouzen zdravotní stav stěžovatelky. Nelze dospět k závěru, že by právní závěry vyslovené správními soudy byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními o zdravotním stavu, která hrají v případech posouzení nároku žadatelů o invalidní důchod zpravidla esenciální roli, popř. že by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly; ani z tohoto úhlu pohledu tak není dán důvod pro zásah Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, k přezkumu rozhodnutí ve věcech invalidních důchodů též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3266/14, III. ÚS 3824/13 nebo II. ÚS 2273/10).
Ústavně relevantní pochybení nelze samo o sobě spatřovat v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovým a právním hodnocením věci správními soudy, jimiž byl potvrzen závěr správního orgánu o okamžiku vzniku invalidity a přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Ústavní soud přitom přihlédl k tomu, že soudy vycházely z opakovaného posudkového hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky, které bylo provedeno posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí se sídlem v Hradci Králové, v Praze a v Brně.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Správní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly ve věci stěžovatelky v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu