ECLI:CZ:US:2016:4.US.3319.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3319/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Viléma Vyhnálka, zastoupeného JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem 9. května 678, 390 02 Tábor, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2649/2015-520 ze dne 11. 8. 2015, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 207/2014-484 ze dne 18. 12. 2014, jakož i proti postupu Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 7. 3. 2001 uzavřel stěžovatel jako obdarovaný darovací smlouvu se svými rodiči jako dárci Vilémem Vyhnálkem starším a Marií Vyhnálkovou. Předmětem smlouvy byly nemovitosti zapsané na listu vlastnictví X pro katastrální území Lednice na Moravě. Dne 24. 2. 2004 podal Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (tehdy jako Finanční úřad v Břeclavi) k Okresnímu soudu v Břeclavi odpůrčí žalobu proti stěžovateli, domáhaje se vyslovení neúčinnosti uvedené darovací smlouvy (později finanční úřad upravil svůj návrh a žaloval pouze část smlouvy, kterou bylo převedeno spoluvlastnické právo dárce Viléma Vyhnálka staršího v rozsahu jedné poloviny) s odůvodněním, že v jejím důsledku došlo ke zkrácení uspokojení jeho vymahatelných daňových pohledávek.
Okresní soud v Břeclavi nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 C 306/2004-189, tak, že žalobu coby nedůvodnou zamítl pro absenci daňové pohledávky v době darování předmětných nemovitostí. K odvolání finančního úřadu Krajský soud v Brně tento rozsudek svým usnesením ze dne 26. 04. 2010, č. j. 14 Co 236/2009-205, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Neztotožnil se s jeho závěry o absenci daňových pohledávek, které dle něj vznikly ještě před uzavřením darovací smlouvy. Okresní soud v Břeclavi po novém projednání ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. 12. 2013, č. j. 7 C 306/2004-418, tak, že žalobu opět jako nedůvodnou zamítl, jednak s odkazem na existenci dalšího majetku stěžovatelova otce, ze kterého by byl finanční úřad mohl uspokojit své pohledávky zcela či alespoň zčásti, přičemž tuto cestu nezvolil, jednak s poukazem na to, že stěžovatel ani s náležitou pečlivostí nemohl zjistit úmysl svého otce zkrátit pohledávky žalobce. I proti tomuto rozsudku podal finanční úřad odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl, když dospěl k závěru, že stěžovatel neuspěl se svou obranou v otázce náležité pečlivosti při zjišťování úmyslu jeho otce. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu a proti postupu Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace, resp. v případě postupu Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj zákazu pokračovat v nerovném zacházení se stěžovatelem. Stěžovatel uvedl, že z vyřízených žádostí k Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím lze vyčíst, že v letech 2000 až 2005, ačkoli počet dlužníků každý rok činí stovky osob a počet dlužníků s dluhem nad 2 miliony Kč činí desítky osob, byly Finančním úřadem v Břeclavi podány pouze 2 žaloby o neúčinnost darovací nebo kupní smlouvy na nemovitost - objekt bydlení. Z toho stěžovatel dovozuje porušení principu rovného zacházení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel vznáší zcela nepřiléhavé námitky, které se s podstatou soudních rozhodnutí i postupem finančního úřadu zcela míjí. Argumentace statistickými daty je v daném případě naprosto bezcenná již proto, že pomíjí, zda v jiných případech, kdy jmenovaným finančním úřadem nebyla zvolena cesta podání odpůrčí žaloby, vůbec k nějakému zkracování cestou darování či zcizování nemovitostí došlo, popřípadě zda se finanční úřad mohl hojit (a skutečně také hojil) z jiného dlužníkova majetku (a proto nepřistoupil k podání odpůrčí žaloby) apod. V první řadě však nelze upírat věřiteli právo na realizaci oprávnění, která mu ze zákona přísluší, zde podání odpůrčí žaloby.
Stěžovatel žádné další námitky nevznesl, přičemž sám Ústavní soud žádné nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Za daných okolností mu tedy nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu