ECLI:CZ:US:2016:4.US.3322.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3322/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti CG HOLDING, s.r.o., se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014 č. j. 28 Co 289/2014-152, ze dne 9. 12. 2014 č. j. 16 Co 438/2014-101 a ze dne 19. 11. 2014 č. j. 55 Co 420/2014-217, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 766/2015-177, ze dne 16. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 1827/2015-135 a ze dne 23. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 1863/2015-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 10 a čl. 95 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že podle soudů ke kompenzaci a k odčinění nemajetkové újmy, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, bylo postačující pouhé morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva stěžovatelky.
Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadená rozhodnutí civilních soudů byla vydána v řízení o žalobách stěžovatelky proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu, jejímž prostřednictvím se
domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), k níž mělo dojít v důsledku nepřiměřené délky správních řízení, vedených o návrzích stěžovatelky (pro bagatelní pohledávky postoupené na stěžovatelku společností T-Mobile Czech republic, a. s.). Stěžovatelka v červenci roku 2010 koupila od T-Mobile Czech republic, a. s. portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu léta roku 2010 pak podala u Českého telekomunikačního úřadu více než 800 návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek. Český telekomunikační úřad však nedodržel lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudky ze dne 7. 3. 2014 č. j. 15 C 207/2012-114, ze dne 27. 6. 2014 č. j. 7 C 105/2012-156 a ze dne 31. 7. 2014 č. j. 38 C 49/2013-55 konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích stěžovatelky nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), bylo porušeno právo stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 9 dále zamítl návrh stěžovatelky, aby Českému telekomunikačnímu úřadu byla uložena povinnost zaplatit jí částky 103 332,92 Kč, 1 219 973,- Kč a 103 332,92 Kč s úrokem z prodlení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nepřiměřené délky označených správních řízení, současně nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví citovanými rozsudky, rozsudky soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudky odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláními, které Nejvyšší soud v záhlaví citovanými rozhodnutími jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že není další přezkumnou instancí, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení (podústavního práva) provedených ostatními orgány veřejné moci. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, jestliže napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku, zejména pak Listinou. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, z jakých důvodů nevyhověly stěžovatelce v jejích návrzích na přiznání přiměřeného zadostiučinění v relutární formě. Také Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. usnesení ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dostupné na http://www.nsoud.cz) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. Ústavní soud proto považuje napadená rozhodnutí za výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly ve věci stěžovatelky v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že jej není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
V této souvislosti je pak určující, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, tak uplatněných stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami obsaženými v ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2291/14, III. ÚS 373/15, II. ÚS 1230/15, I. ÚS 1231/15, II. ÚS 1287/15 nebo II. ÚS 1550/15 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)] odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci, Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu