ECLI:CZ:US:2016:4.US.3375.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3375/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaromíra Frimla, zastoupeným JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem Divišova 882, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 7. 2016 č. j. 52 A 86/2014-60 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 9 As 76/2015-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku postupu správních orgánů, které v souvislosti s provedením záznamu bodů v registru řidičů rozhodly bez zajištění a následného provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Magistrát města Pardubic, Odbor dopravy (dále jen "správní orgán prvního stupně"), podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen "zákon o silničním provozu"), oznámil stěžovateli provedení záznamu o dosažení 12 bodů v jeho evidenční kartě řidiče v registru řidičů a současně jej vyzval k odevzdání řidičského průkazu. Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2014 č. j. MAG - 12B-651/SSÚ-2013-VII zamítl správní orgán prvního stupně námitky stěžovatele proti provedenému záznamu bodů a záznam potvrdil. Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2014 č. j. KrÚ 56279/2014/ODSH/12 zamítl Krajský úřad Pardubického kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "odvolací správní orgán"), odvolání stěžovatele. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, který mu rozsudkem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 52 A 86/2014-32 vyhověl a rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti odvolacího správního orgánu Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozhodnutím zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. Následně vydal krajský soud nové v záhlaví citované rozhodnutí, ve kterém se řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, kdy stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Stěžovatel opakovaně zpochybňuje existenci pravomocných rozhodnutí a brojí proti záznamu bodů v registru řidičů.
Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, který by mohl signalizovat porušení ústavně zaručených práv.
Ústavní soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný, a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Na tom nic nemění ani argumentace stěžovatele odlišnou právní charakteristickou povahy záznamu bodů do registru řidičů, jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 6 As 114/2014-55. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud toliko dovodil, že záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle §123b odst. 1 zákona o silničním provozu je "trestem" ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedené závěry se tak týkají "příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele při záznamu bodů" a nemají relevantní dopad na nyní posuzovaný případ.
Ústavní soud neshledává v postupu správních orgánů ani správních soudů porušení práva stěžovatele na obhajobu. Stěžovatel uplatnil právo podat námitku proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů. Stejně tak stěžovatel využil právo podat podněty k zahájení přezkumného řízení ve věcech všech relevantních přestupků, které vedly k záznamu 12 bodů v registru řidičů. Správní orgán prvního stupně vyčkal na vyřízení těchto podnětů a vyrozumění o tom, že přezkumná řízení nebudou zahájena, založil do správního spisu. Je třeba uvést, že stěžovatel souhlasil s vyřízením přestupků v blokovém řízení a (technicky vzato) tak ani nevyužil opravných prostředků (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 49/2003-46). Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, respektovaným i krajským soudem (č. l. 4), že zcela obecná tvrzení stěžovatele nemohla relevantním způsobem zpochybnit údaje uvedené v oznámení o uložení pokuty, které je zákonným podkladem pro záznam bodů v registru řidičů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu