ECLI:CZ:US:2016:4.US.3386.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3386/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti I. Š., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lipová 474/14, 120 00 Praha 2, proti výroku pod bodem I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. srpna 2016 č. j. 18 Co 292/2016-1281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, dovolávající se ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručené Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2016, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. srpna 2016 č. j. 18 Co 292/2016-1281 ve výroku pod bodem I. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě (čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), článek 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům) a právo na rodinný život (čl. 8 Úmluvy o lidských právech a svobodách a čl. 10 odst. 2 Listiny).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel je otcem nezletilé dcery B. a nezletilého syna I. Matkou dětí je E. Š.
Ve věci péče o nezletilé děti probíhá u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 9 P 203/2008 řízení, v němž je rozhodováno o několika návrzích obou rodičů na úpravu styku s dětmi a na stanovení výživného. Ve věci bylo v první instanci naposledy rozhodováno rozsudkem ze dne 15. 3. 2016 č. j. 9 P 203/2008-1211 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 4. 2016 č. j. 9 P 203/2008-1224. Proti tomuto rozsudku podal otec dětí odvolání, v němž požadoval snížení výživného a změnu péče o děti.
K odvolání otce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 17. 8. 2016 č. j. 18 Co 292/2016-1281 pod bodem I svého výroku rozhodl tak, že zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ve výroku I v části, týkající se úpravy výživného pro nezletilého I. Š. za dobu od 17. 8. 2016 a ve výrocích III a IV, a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Jinak rozsudek okresního soudu potvrdil.
Odvolací soud uložil soudu prvního stupně v dalším řízení náležitým způsobem zjistit skutkový stav k návrhu otce na změnu péče o nezletilého syna, zejména zjistit pravdivé vyjádření nezletilého syna o průběhu jeho styků s otcem a o jeho chování, jakož i názor nezletilého na změnu výchovy.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, který věc vrací k dalšímu doplnění a zjištění skutkového stavu soudu prvního stupně, je nevhodný, alibistický a není v zájmu nezletilých dětí, neboť plynutí času je pro ně velmi výrazným negativním faktorem.
Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud dostatek podkladů k tomu, aby rozhodl sám, aniž bylo nutné projednávanou věc vracet k dalšímu řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně. Prodlení způsobené tímto procesním postupem podle názoru stěžovatele způsobí neodstranitelné škody na vztazích dětí ke stěžovateli a poškodí především nezletilé děti.
IV.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat zásadně toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Ústavní soud je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, toliko v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 441/04 - všechny judikáty Ústavního soudu jsou přístupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Projednávaná věc však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá.
Ústavní stížností napadeným výrokem odvolací soud zrušil shora specifikovanou část rozsudku okresního soudu a vrátil věc k doplnění a prověření skutkového stavu ve věci péče o nezletilé. Řízení před obecnými soudy tak není pravomocně skončeno a stěžovatel může k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci.
Právě skutečnost, že řízení bude v dané věci před obecnými soudy pokračovat, odlišuje projednávanou věc od věcí vedených pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 (ze které vzešel derogační nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/11) a sp. zn. II. ÚS 1456/11, v nichž Ústavní soud mj. konstatoval: "Kasační rozhodnutí se mohou výjimečně stát předmětem přezkumu, samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces."
V projednávané věci, v souladu se svou ustálenou judikaturou, Ústavní soud neshledal, že by napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu bylo možno považovat za rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti skutečnosti, že odvolací soud napadeným výrokem rozsudku uložil soudu prvního stupně doplnit dosud zjištěný skutkový stav a zejména zjistit věrohodným způsobem názor nezletilého Iva na případnou (stěžovatelem navrhovanou) změnu výchovného prostředí za situace, kdy ohledně (nejen) této skutečnosti panují zásadní pochybnosti. Lze sice připustit, že stěžovatelův názor na negativní vliv délky řízení na stávající vztahy mezi rodiči a jejich nezletilými dětmi, může mít určitou relevanci, avšak současně je třeba respektovat požadavek, aby o tak závažných otázkách, jako je změna výchovného prostředí nezletilého dítěte, bylo rozhodováno jen na základě relevantních, objektivně zjištěných podkladů. Řádné zjištění a doplnění skutkového stavu v opatrovnických věcech je zásadním předpokladem řádného, tedy i spravedlivého rozhodnutí.
Ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stěžovatel netvrdí, že by předmětné řízení trpělo nedůvodnými průtahy. Postačí proto toliko připomenut, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu nebrání stěžovateli v dalším řízení efektivně hájit svoje práva. Nic také nebrání stěžovateli v tom, aby eventuálně v budoucnu napadl ústavní stížností konečné meritorní rozhodnutí, jež bude v opatrovnické věci vydáno, dospěje-li k závěru, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 1istopadu 2016
Jan Musil v. r.
soudce Ústavního soudu