ECLI:CZ:US:2016:4.US.3394.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3394/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jiřího Pecha, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 21 Cdo 3685/2015-295, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2015, č. j. 61 Co 389/2014-275, a Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 6. 2014, č. j. 21 C 236/2013-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 19. 11. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými obecné soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na doplatek platu. Napadenými rozhodnutími bylo podle tvrzení stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl v období do 31. 12. 2003 zaměstnán u útvaru Policie ČR na pozici vymezené pracovní smlouvou jako zaměstnanec ochrany majetku a osob, s katalogovým zařazením podle nařízení vlády č. 78/1994 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací (služební platový řád) v povolání č. 196 - zaměstnanec ochrany majetku a osob. V souvislosti s vydáním nového katalogu prací nařízením vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, již dále kategorie povolání zaměstnance ochrany majetku a osob neexistovala. Stěžovatel byl proto od 1. 1. 2004, aniž by došlo ke změně pracovní smlouvy, přeřazen do kategorie, která svým vymezením nejvíce odpovídala jeho dosavadní pracovní náplni, tedy na pozici bezpečnostního pracovníka katalogového č. 1. 6. 11. a byl zařazen do čtvrté platové třídy. Rozhodnutím zaměstnavatele o změně systemizace pracovních míst byly pracovní pozice bezpečnostního pracovníka ve čtvrté platové třídě k 31. 12. 2010 zrušeny a nahrazeny pracovními místy na pozici vrátného, katalogové č. 1. 06. 08 nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě (dále též jen "katalog prací"), ve druhé platové třídě. Stávajícím zaměstnancům na rušených pozicích bezpečnostních pracovníků bylo umožněno zažádat o změnu zařazení do nových pozic vrátného s odpovídajícím snížením platu. Stěžovatel o změnu zařazení požádal a jeho žádosti bylo s účinností od 1. 1. 2011 vyhověno.
Stěžovatel však s výše uvedenou změnou nesouhlasí; tvrdí, že o přeřazení zažádal pod hrozbou ztráty zaměstnání, považuje provedené změny za nezákonné a požaduje po vedlejším účastníkovi doplatek platu do výše, který by mu příslušel, pokud by zůstal na pozici bezpečnostního pracovníka ve čtvrté platové třídě. Základním argumentem pro nezákonnost přeřazení do nižší platové třídy je nemožnost měnit platové zařazení zaměstnance v průběhu zaměstnání jinak než změnou pracovní smlouvy. Obecné soudy však nenašly pro tento argument oporu v zákoně a dospěly k závěru, že vedlejší účastník při změnách pracovního zařazení stěžovatele jednal v souladu se zákonem a v jeho mezích; současné zařazení stěžovatele do druhé platové třídy odpovídá skutečné náplni jeho práce a sjednaný druh práce v pracovní smlouvě neodporuje současnému pracovnímu zařazení na pozici vrátný.
Dokazováním před obecnými soudy bylo zjištěno, že v důsledku resortních úsporných opatření provedených příslušným ministerstvem došlo ke snížení rozpočtových prostředků přidělených konkrétnímu útvaru vedlejšího účastníka jako zaměstnavatele, pročež došlo i ke změně systemizace pracovních míst; její součástí bylo přehodnocení pracovních zařazení stávajících zaměstnanců. Náplň práce bezpečnostního pracovníka ve 4. platové třídě je vymezená v příloze B katalogu prací jako provádění ozbrojené ochrany objektů, obchůzek se služebním psem, obsluha kamerového systému s vyhodnocováním záznamu či dohled prováděný ve školském zařízení. Zaměstnanci zařazení na pozici bezpečnostního pracovníka však žádnou ze zmíněných činností nevykonávali, nebylo to po nich vyžadováno a jejich zařazení na pozici bezpečnostního pracovníka tak neodpovídalo skutečnému stavu. Činnosti, kterou tito zaměstnanci doposud vykonávali, odpovídaly náplni práce stanovené pro pozici vrátného, katalogového č. 1. 06. 08. Vedlejší účastník proto systemizovaná pracovní místa bezpečnostních pracovníků zrušil a namísto nich zřídil systemizovaná pracovní místa vrátných, jež zařadil do 2. platové třídy, přičemž skutečná náplň práce určená zaměstnancům v těchto pozicích se oproti předchozímu období nijak nezměnila.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze kategoricky nesouhlasí s právními závěry obecných soudů. Ústavněprávní argumentace k porušení čl. 28 Listiny se však omezuje na konstatování, že došlo k nezákonnému krácení platu. Nezákonnost dovozuje stěžovatel týmiž tvrzeními, která přednesl obecným soudům - s nimi se však obecné soudy ve svých rozhodnutích důkladně vypořádaly se závěrem, že k nezákonnému jednání nedošlo. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod podává stěžovatel částečný výklad obsahu práva na spravedlivý proces, konstatuje, že právní posouzení obecných soudů je nesprávné a v rozporu s uvedeným výkladem. Již zmíněný názor stěžovatele, že zařazení do platové třídy nelze změnit bez dodatku pracovní smlouvy, vyhodnotily obecné soudy jako nemající oporu v zákoně a s touto kvalifikací se ztotožňuje i soud ústavní. Obecným soudům nelze vytknout, že by rozhodovaly v rozporu s hmotným právem, ani jiná pochybení znamenající porušení práva na spravedlivý proces. Argument stěžovatele, že platovým výměrem nelze zaměstnanci změnit zařazení do platové třídy, není relevantní, neboť změna zařazení v tomto případě nebyla provedena platovým výměrem, nýbrž na základě žádosti stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že zařazení zaměstnanců veřejné správy do správných platových tříd podle katalogu prací je povinností příslušného zaměstnavatele. V případě, kdy skutečná pracovní náplň stanovenému pracovnímu zařazení zaměstnance neodpovídá, zaměstnavatel musí nastalou situaci řešit. Pokud je zaměstnanec zařazen na pozici ve vyšší platové třídě, než odpovídá skutečné náplni jeho práce, je s ohledem na zásadu hospodárného nakládání s veřejnými prostředky nutné, aby byl přeřazen na pozici odpovídající skutečně vykonávané činnosti a byl odměňován v adekvátní tarifní třídě. Až v situaci, byla-li by na zaměstnanci vyžadována činnost, pro kterou by měl být zařazen na pozici ve vyšší platové třídě, a takové zařazení by mu bylo odpíráno, mohlo by jít o stav odporující čl. 28 Listiny. V takovém případě by však měly zasáhnout již obecné soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Právě naznačené však obecným soudům vytknout nelze; proto dospěl Ústavní soud k závěru, že přezkumem napadeného rozhodnutí by překročil své pravomoci.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu