ECLI:CZ:US:2016:4.US.3431.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3431/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Olgy Vaňkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28/559, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 168/2015-84, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 17 Co 135/2014-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2015 a doplněnou podáními stěžovatelky ze dne 25. 11. 2015 a dne 26. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivou odměnu ve smyslu čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny, jakož i zákaz nucené práce ve smyslu čl. 4 odst. 2 Úmluvy a zásada zákazu diskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 29/2013, jakož i ze své úřední činnosti (viz zejména související věc týkající se ústavní stížnosti téže stěžovatelky vedená pod sp. zn. I. ÚS 1771/12), Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 12 C 29/2013-35, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se tato domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy ve výši 20.000.000,- Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Soud prvního stupně tak učinil poté, co dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzená nesprávnost postupu v trestním řízení [kdy byla stěžovatelka coby soudem určená společná zmocněnkyně ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), předsedkyní senátu neformálně ujišťována o tom, že náklady zmocněnců ponese stát, avšak o takové skutečnosti nebylo následně soudem rozhodnuto, a stěžovatelce proto nebyla přiznána jí požadovaná odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 129.660.696,- Kč], není nesprávným úředním postupem, neboť se jedná o postup přímo směřující k vydání rozhodnutí. Z tohoto důvodu se proto soud zabýval otázkou, zda není dána odpovědnost státu z titulu nezákonného rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ani z tohoto titulu odpovědnost státu dána není, neboť usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce jí požadovaná odměna a náhrada hotových výdajů nepřiznává, nebyla pro nezákonnost změněna či zrušena (ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1771/12, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta), a tedy se o nezákonná rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nejedná.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 17 Co 135/2014-56, jako věcně správné potvrzeno. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v dané věci se nemůže jednat o nezákonná rozhodnutí, neboť tato nebyla změněna ani zrušena. Uvažovat dle názoru odvolacího soudu pak nelze ani o nesprávném úředním postupu, když o nesprávný úřední postup dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejde tam, kde orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., tedy vykonává činnost, která se přímo odrazí v obsahu rozhodnutí. Tak tomu dle názoru odvolacího soudu bylo i v nyní souzené věci.
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 168/2015-84, jako nepřípustné odmítnuto. K tomu dovolací soud uvedl, že stěžovatelkou v dovolání naznačená právní otázka, zda skutečnost, že řízení vyústilo v rozhodnutí ve věci samé, vylučuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, k němuž v daném řízení došlo, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Dle názoru dovolacího soudu je tomu tak proto, že stěžovatelka v řízení uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy, která měla stěžovatelce vzniknout v důsledku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, jak právní zástupce stěžovatelky upřesnil při jednání před soudem prvního stupně. Soudy nižších stupňů proto dle názoru dovolacího soudu v souladu s tímto upřesněním rozhodovaly o požadavku stěžovatelky na náhradu újmy vzniklé v důsledku předmětných rozhodnutí, nikoli o újmě způsobené nesprávným úředním postupem. Posuzování podmínek odpovědnosti za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem by tedy v souvislosti s nyní projednávanou věcí bylo dle názoru dovolacího soudu zcela nadbytečným.
III.
6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní uvedla, že se v předmětné trestní věci stala obětí nesprávného úředního postupu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Marie Markové, kterým bylo zasaženo do jejích osobnostních práv, kdy stěžovatelka byla systematicky a ve velkém rozsahu podrobena nucené práci ve prospěch České republiky, a to bez nároku na slíbenou odměnu za vykonanou práci. Dále vyjádřila přesvědčení, že byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, jímž byla zamítnuta její stížnost proti rozhodnutí o tom, že se jí nepřiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování poškozených v předmětném trestním řízení, dehonestována, neboť Vrchní soud v Praze v tomto rozhodnutí uvedl nepravdivé skutečnosti, které se dotýkají osobní cti stěžovatelky a poškozují její dobré jméno. Ve vztahu k rozhodnutím vydaným v řízení o náhradu nemajetkové újmy pak namítla, že skutečnost, zda předmětná rozhodnutí vydaná v trestním řízení byla nebo nebyla zrušena, není v příčinné souvislosti s porušením osobnostních práv stěžovatelky. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že tento nesprávně posoudil jí v řízení uplatněný nárok, když upřesnění skutkového základu sporu, k němuž mělo dojít při jednání před soudem prvního stupně, vytrhl z kontextu. Stěžovatelka v této souvislosti popřela, že by její právní zástupce upřesnil žalobní nárok tak, že se jedná o nárok z titulu nezákonného rozhodnutí, namítla, že při jednání nebyl pořizován zvukový záznam, a poukázala na to, že její právní zástupce při předmětném jednání přednesl žalobu zcela shodně jako v písemném podání na č. l. 1.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i vyžádaného spisového materiálu, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
9. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích řádně a srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu neshledaly žalobu stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy důvodnou. K jednotlivým námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud v podrobnostech uvádí následující.
10. Ústavní soud se předně nemohl zabývat námitkami stěžovatelky, jimiž tato brojí proti postupu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Marie Markové v předchozím trestním řízení, v jehož důsledku měla být stěžovatelka dle svého přesvědčení podrobena nucené práci, a to bez nároku na odměnu, a dále proti odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, v jehož rámci měla být stěžovatelka dehonestována, a tím dotčena na svých ústavně zaručených právech. To proto, že tyto námitky ve své podstatě nesměřují proti nyní napadeným rozhodnutím vydaným ve sporu o náhradu nemajetkové újmy, ale proti rozhodnutím vydaným v předchozím trestním řízení, kdy stěžovatelce coby soudem určené společné zmocněnkyni poškozených ve smyslu §44 odst. 2 trestního řádu soudy nepřiznaly požadovanou odměnu a náhradu hotových výdajů. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nutné rovněž poznamenat, že tato rozhodnutí byla již dříve stěžovatelkou napadena ústavní stížností, která však byla usnesením ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1771/12, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, neboť Ústavní soud neshledal, že by v důsledku rozhodnutí o nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, když Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovatelce nepřiznaly správně. Ústavní soud nyní v podrobnostech na odůvodnění tohoto usnesení, jehož obsah je stěžovatelce navíc důvěrně znám, toliko odkazuje.
11. Jde-li o námitku, jejímž prostřednictvím stěžovatelka tvrdila, že skutečnost, zda předmětná rozhodnutí vydaná v trestním řízení byla nebo nebyla zrušena, není v příčinné souvislosti s porušením osobnostních práv stěžovatelky, pak Ústavní soud tuto námitku neshledal důvodnou. To proto, že, jak bylo uvedeno výše, Ústavním soudem bylo již dříve rozhodnuto o tom, že v důsledku předmětných rozhodnutí vydaných v trestním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky (ke shodným závěrům Ústavní soud dospěl též v rámci obdobných ústavních stížností ostatních společných zmocněnců v dané trestní věci, o nichž bylo Ústavním soudem rozhodnuto usnesením sp. zn. I. ÚS 2883/10 ze dne 8. 12. 2011, usnesením sp. zn. II. ÚS 1738/12 ze dne 30. 5. 2012 či usnesením sp. zn. IV. ÚS 1768/12 ze dne 4. 6. 2012, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud se pak soudy v nyní souzené věci zabývaly tím, zda předmětná rozhodnutí vydaná v trestním řízení byla zrušena či změněna, pak dle názoru Ústavního soudu postupovaly zcela správně a v souladu se zákonem, neboť dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., lze nárok na náhradu škody (příp. nemajetkové újmy dle §31a téhož zákona) způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ústavní soud tak nemá, co by obecným soudům v této souvislosti vytkl.
12. Ústavní soud neshledal žádného pochybení ani na straně dovolacího soudu, jemuž stěžovatelka vytýkala, že nesprávně posoudil jí v řízení uplatněný nárok pouze jako nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí. Ústavní soud po seznámení se s obsahem vyžádaného spisového materiálu předně nemohl učinit závěr, že by dovolací soud vytrhl z kontextu upřesnění skutkového základu sporu učiněného právním zástupcem stěžovatelky při jednání před soudem prvního stupně, jak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uváděla, neboť z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. 11. 2013 skutečně vyplývá, že stěžovatelkou byl u soudu uplatněn pouze nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, když tato skutečnost byla právním zástupcem stěžovatelky v průběhu předmětného jednání konstatována hned čtyřikrát (viz č. l. 27, 28, 29 a 31), a to jak v rámci přednesu žaloby, tak v rámci závěrečného návrhu. Na právě uvedeném nic nemění ani skutečnost, že v předmětném protokolu je uvedeno též to, že zástupce stěžovatelky úvodem přednáší žalobu zcela shodně jako v písemném podání na č. l. 1, neboť rovněž z písemného vyhovení žaloby založeného ve spise, jehož se stěžovatelka nyní dovolává, dle názoru Ústavního soudu zřejmě vyplývá, že stěžovatelka svůj žalobní nárok rovněž v tomto podání skutkově vymezila tak, že se jedná o nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí (viz. např. č. l. 4, 5 a 6). Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by dovolací soud v nyní naznačené souvislosti jakkoli pochybil, tím méně pak, že by pochybil takovým způsobem, kdy by již bylo možno uvažovat o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu