ECLI:CZ:US:2016:4.US.3444.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3444/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Meat BO spol. s r. o. se sídlem v Brně, Renneská třída 22a, zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2015, č. j. 25 Cdo 1753/2015-203, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2014, č. j. 44 Co 164/2013-179, a Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, č. j. 51 C 162/2009-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 23. 11. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými jí nebyl přiznán nárok na náhradu škody z neplatně vypovězené nájemní smlouvy. Napadenými rozhodnutími mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky vyplývajících čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to tím, že obecné soudy zjevně nedůvodně preferovaly zájmy druhé strany sporu a neaplikovaly v řízení základní zásady soukromého práva.
Stěžovatelce byl podle jejího názoru nájem nebytových prostor vypovězen neoprávněně; vyčíslila proto škodu spočívající především v ušlém zisku a nákladech na vyklizení nemovitosti a požadovala její úhradu po vedlejším účastníkovi. Obecné soudy v řízení zjistily, že nájem byl vypovězen z důvodů akutního zhoršení stavu nemovitosti, v níž se nacházejí najaté prostory. Stav nemovitosti byl vyhodnocen (m. j. také orgány veřejné správy) jako život a zdraví ohrožující v důsledku vážného narušení statiky. Namítanou neplatnost výpovědi obecné soudy nezjistily, stejně tak nezjistily u vedlejšího účastníka, pronajímatele předmětné nemovitosti, porušení žádné povinnosti, které by bylo způsobilé založit jeho odpovědnost za škodu. Stěžovatelka se s odůvodněním obecných soudů neztotožňuje, napadená rozhodnutí vnímá jako vadná a zkracující její ústavně zaručená práva.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Stěžejní prvky protiústavnosti napadených rozhodnutí především stěžovatelka domýšlí nad rámec závěrů vyslovených soudy. Konkrétně výrok stěžovatelky "...eliminace příčinných souvislostí konstatována soudy..." v části III. stížnosti neodpovídá skutečnosti, neboť soudy nedostatek odpovědnosti založily především na absenci protiprávního jednání vedlejšího účastníka. Stěžovatelka dále přičítá soudům chybný závěr, že jí žádná škoda nevznikla, ač soudy vznik ani výši škody neposuzovaly, neboť to nebylo už vzhledem k neexistenci porušení povinnosti ze strany vedlejšího účastníka významné. V závěru stížnosti stěžovatelka formuluje dvě, takřka právní věty, které údajně lze z odůvodnění obecných soudů vyvodit: "úmyslné vypovězení smlouvy uzavřené na dobu určitou pod záminkou a zneužitím výpovědních důvodů podle zákona č. 116/1990 Sb. nemůže mít za následek vznik jakékoliv škody a ušlého zisku na majetku nájemce objektu" a "absolutní neodpovědnost pronajímatele za postup v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku". Ústavní soud však v napadených rozhodnutích neshledal, že by obecné soudy, byť vzdáleně, tyto předestřené závěry vyslovily.
Argumentu stěžovatelky, že odůvodnění rozhodnutí o odvolání je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné rovněž nelze přisvědčit. Ústavní soud sice uznává, že užitý sloh i výrazy v textu rozhodnutí jsou složité a příliš neodpovídají současné podobě českého jazyka, avšak odůvodnění rozhodnutí i přes specifický jazykový styl požadavky na ústavně konformní odůvodnění v celkovém kontextu splňuje. Ústavní soud však na tomto místě připomíná, že soudci by měli mít na zřeteli, že adresátům jejich rozhodnutí, tedy často lidem bez právního vzdělání, musí být jimi sepsané texty bez obtíží srozumitelné. Písemná vyhotovení rozhodnutí jsou určena primárně pro účastníky, nikoliv pro soudce samotné, a po účastníkovi nelze požadovat, aby se obracel na profesionála poskytujícího právní služby jen proto, aby porozuměl textu rozhodnutí - navíc v systému, v němž není právní zastoupení povinné.
Ani způsob, jakým se vypořádal dovolací soud s dovoláním, nepovažuje Ústavní soud za nesprávný. Odmítnutí dovolání předsedou senátu podle §243f odst. 2 o. s. ř. je legitimním způsobem, jak s dovoláním naložit, neobsahuje-li stanovené náležitosti. Vysvětlení tohoto postupu je ostatně vyčerpávajícím způsobem v textu napadeného usnesení obsaženo. Zde Ústavní soud zdůrazňuje, že odpovědnost za obsah dovolání nese výhradně dovolatel, což plyne mimo jiné z ustanovení §243b o. s. ř., které explicitně stanoví, že dovolací soud dovolatele k odstranění vad podání vyzývat nemá.
Ostatní argumenty stěžovatelky směřující proti napadeným rozhodnutím setrvávají v rovině polemiky s právními závěry v nich učiněnými. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci určenou pro přezkum učiněných právních závěrů. Pokud obecné soudy v rámci zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i při výkladu a aplikaci práva na daný případ respektovaly kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich právní závěry přezkoumávat. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany dojde k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a tedy k libovůli při rozhodování. Obecné soudy však na základě logických úvah majících oporu v provedeném dokazování dospěly k závěrům věcně správným.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky; proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu